Novákova společnost
nahoru...
Novákovu společnost (NS) založil zpěvák O. Novák, který až dosud působil u cestujících divadelních společností V. Housy, J. Drobného, J. Blažka, A. Frýdy a ve Východočeské společnosti. NS zahájila činnost 1911 v Prostějově. 1911–14 působila v Čechách, za 1. svět. války na jižní Moravě. Po vzniku Československa se 1919 přesunula na Slovensko. Tam zahájila 15. 10. 1919 v Trenčíně Smetanovou Prodanou nevěstou. Do ustavení Slovenského národného divadla v Bratislavě 1920, svěřeného Jeřábkově společnosti, byla NS průkopníkem a spolutvůrcem konstituujícího se profesionálního divadla na Slovensku, hraného nejprve česky a postupně stále více slovensky. Na repertoáru měla činohry, opery i operety, doprovázené vlastním orchestrem. Hlavními slovenskými působišti NS byla města Banská Bystrica, Liptovský Mikuláš, Lučenec, Nitra, Nové Zámky, Prievidza, Spišská Nová Ves, Trenčín, Trnava a Zvolen. 1920 ředitel z ekonomických důvodů zrušil operu a operetu, se zmenšeným souborem hrál pak jen činohru. 1922 navázal vztah s Družstvem SND, které mu po zániku zájezdového souboru Marška poskytlo jednoroční dotaci podmíněnou uváděním slovenských inscenací. Z Maršky přešli k NS herci G. Arbét a J. Kello. Příští rok NS vystupovala jako Vidiecky súbor SND. Poté Novák získal dotace od tzv. slovenské krajiny a subvence od několika slovenských měst. 1928 mu Družstvo Východoslovenského ND v Košicích nabídlo místo ředitele, které přijal. Komplikované provozní podmínky a zákulisní machinace ho dohnaly k sebevraždě. Koncesi zdědila vdova M. Nováková (roz. Konětopská, později provd. za operetního režiséra J. Rosenkranze), jež vedla společnost až do jejího zániku. 1918–38 těžiště činnosti NS spočívalo na Slovensku. Neztrácela ale ani kontakt s českým prostředím, neboť v letních měsících pravidelně hrávala v Domažlicích, Písku, Táboře, Trutnově, Turnově aj.
Repertoár tvořila pestrá směs českých klasických i moderních her. Od sez. 1921/22 byly uváděny inscenace her slovenských autorů ve slovenštině (např. Rázus: Hana; Tajovský: Matka; Kukučín: Komasácia; Urbanovič: Zlatý močiar; Hurban-Vajanský: Záveje). Koncem 20. let začala NS opět hrát operety, zvláště v městech, kde mohla využít ke spoluúčasti tamní vojenské orchestry. S rostoucím počtem Slováků v souboru se zvyšoval počet slovenských představení, ve 30. letech se slovensky hrály i české a zahraniční hry (např. 1937 Čapkova Bílá nemoc a dramatizace Pošťácké pohádky). NS prošlo mnoho herců, v činohře působili např. A. Faltýnek, J. Frič, Z. Havlíček, E. Janda, O. Kment, B. Kostelecký, režisér F. Malý-Štědrý, A. Pagáč, J. Pazderka, J. Petřík, A. Přerovský, O. Rosenberg, B. Semerák, A. Šeplavý, K. Šíp, V. Švec, R. Zeman, Ž. Housová, A. Kostelecká, M. Nováková-Konětopská, S. Rosenbergová, M. Svobodová. Členy operety byli např. Z. Olšovský, B. Turba a L. Astrová. Úroveň zpěvoherních představení zvyšovala občasná pohostinská vystoupení zpěváků z Bratislavy (H. Bartošová, M. Šponarová, J. Blaho).
V pomnichovské politické situaci ředitelka neobdržela od slovenských úřadů povolení k další činnosti a NS se koncem 1938 vrátila do českých zemí. Za okupace působila na Moravě (např. Hodonín, Jemnice, Letovice, Moravské Budějovice, Přerov, Rousínov u Brna, Uherský Brod). V té době byli členy NS herci a zpěváci J. Fibinger, O. Krátký, V. Myška, R. N. Netáhlík, J. Radiměřský, L. Stavinoha, H. Svačina, J. Vašků, M. Fibingerová, B. Konětopská, L. Krebsová aj. Jako šéfrežisér působil V. Smetana. Význam NS spočíval v jejím působení na Slovensku, kde plnila průkopnické poslání jak v šíření divadelní kultury, tak i ve výchově profesionálních slovenských herců. Ve 20. letech byla slovenskou veřejností vysoce oceňována a O. Novák si vysloužil přídomek slovenský Tyl. Po zániku společnosti v červnu 1945 nastoupili členové operety do Městského divadla v Mostě.
Literatura
A. K. Z.: Za O. Novákem, Divadlo 10, 1930/31, č. 11–12, s. 20; J. Burda: Aby se nezapomnělo…, 1958, s. 534.
Významné události
- 1911: vznik (založení)
- 1945: zrušení (ukončení činnosti)
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 366—367
Autor: Jan Pömerl
