Procházka, Jan Ludevít
nahoru...
Psán též Ludvík. Základní vzdělání získal u svého otce Josefa P., varhaníka v Klatovech, a u skladatele L. Měchury. Po maturitě na místním gymnáziu studoval v Praze práva (JUDr. 1863), u B. Smetany klavír (1854–55). Nastoupil u soudu na Smíchově, pak u pražského magistrátu, kde pracoval do 1879. V 50. letech vstoupil do uměleckého života jako autor písní a sborů, po 1860 patřil k předním organizátorům hudebního dění. Přispíval do časopisu Dalibor (vyd. E. Meliš, 1858–64). Byl prvním jednatelem pěveckého spolku Hlahol (1861). Po založení Umělecké besedy 1863 se stal jejím sbormistrem a jednatelem hudebního odboru. Zřejmě už od 1864 referoval pod šifrou C. o hudbě v Národních listech, od 1865 jako nástupce Smetanův; současně psal do německého listu Politik. Pokoušel se rozšířit obzor pražského publika: dosáhl provedení Lisztova oratoria Sv. Alžběta (1866), připravil tzv. ruský koncert knížete Golicyna (1870), který inspiroval několik českých hudebníků k odchodu do Ruska, a od 1872 organizoval na Žofíně koncerty staré hudby. 25. 3. 1869 podal návrh na zřízení pěvecké školy PD (jako protinávrh projektu F. Pivody), která byla otevřena 1873 pod Smetanovým vedením. 1871 pomáhal zakládat spolek Hudební matice, jehož úkolem bylo mj. vydávat klavírní výtahy českých oper. Spolu s manželkou Martou roz. Reisingerovou (1849–1903) organizoval soukromé salony se skladatelskými novinkami (Dvořák, Fibich, Bendl, Šebor). 1870–72 vedl jako redaktor Hudební listy, 1872–74 Dalibora. Stál při zrodu česko-německého Komorního spolku (Kammermusikverein, 1876), byl jeho prvním jednatelem a vystupoval jako pianista a doprovazeč své ženy. Dirigentsky působil i v Jednotě svatovítské a byl ředitelem kůru pravoslavného chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze. 1879 přesídlil do Hamburku, kam byla jeho manželka angažována k městskému divadlu. Důvodem náhlého odchodu mohly být konfliktní poměry na české umělecké scéně i jeho mladočeské smýšlení, jež se dostalo do rozporu se zaměstnáním magistrátního úředníka. V Hamburku byl ředitelem Orchestrální jednoty (Tonkünstlerverein), učil na konzervatoři, založil hudební ústav a spolupracoval s divadlem. 1881 následoval manželku do Drážďan, 1883–88 působil opět v Hamburku. Zemřel náhle při návštěvě Prahy na zhoršení chronické ledvinové choroby.
Jeho působení reprezentovalo na české umělecké scéně v 70. letech jeden z významných směrů. Při formulaci názorů na žádoucí podobu české národní hudby vyšel P. z Kollárovy myšlenky o „účelu Slovanů v oboru umění hudebního", kteří mají „smířit protivy vlašské a německé"; dokonalé umělecké dílo se musí „povznést k ideálu národního ducha" (o Moniuszkově opeře Flis, Dalibor 3, 1860, s. 141–142, pod zn. J. L.). Těsně po roce 1860 se P. pohyboval v okruhu kolem F. Pivody. Už tehdy se angažoval pro B. Smetanu, jemuž pomáhal při vstupu do české společnosti po návratu ze Švédska. 20. 4. 1863 podepsal spolu se Zvonařem, Jindř. Böhmem a J. Förstrem provolání adresované intendantu PD Riegrovi, jež požadovalo výměnu kapelníka PD J. N. Maýra Smetanou. Jako kritik prosazoval P. do repertoáru PD větší podíl slovanské opery a vytýkal vedení divadla preferenci italské tvorby. Jeho předpremiérový posudek Smetanova Dalibora, na rozdíl od jiných jednoznačně pozitivní (Národní listy 12. 5. 1868), stál na počátku polemik o podstatě tzv. Smetanova wagneriánství. V 70. letech, kdy vedl jako redaktor Hudební listy a Dalibora, podporoval sice Smetanu, neopustil však své proslovanské ideály a kritizoval vývoj západního hudebního umění (Národní listy 11. 3. 1870, k Šeborově opeře Blanka).
Svého pobytu v zahraničí využil P. k prosazování české hudby. V nakladatelství Simrock dosáhl vydání několika sešitů lidových písní různých etnických skupin a národů (3 dueta na slovácké texty, písně české, moravské, slezské, slovácké, irské, staroanglické, sicilské a maďarské v 6 sešitech) a v nakladatelství Pohle vyjednal vydání Smetanova Tria g moll. Snažil se pomáhat českým dílům k zahraničnímu provedením mj. tím, že doporučoval jejich úpravy pro jiný vkus. Též na jeho popud vznikla hamburská verze Smetanových Dvou vdov (28. 12. 1881, první Smetanova opera na německé scéně), což mu později bylo vytýkáno. V Drážďanech se zasloužil o provedení Dvořákova Šelmy sedláka (24. 10. 1882). Upozorňoval též na význam dobrého překladu českých libret, získal místního kritika L. Hartmanna pro překlady Smetanových oper, jednal s dirigentem E. Schuchem o nastudování Prodané nevěsty a docílil uvedení předehry (27. 9. 1882). I když pod vlivem svých spojenců Nerudy a zvl. Hostinského postupem času zmírnil své původní radikální proslovanské názory, spatřoval i nadále hlavní úkol české tvorby v budování společného slovanského umění a kladl si za povinnost prosazovat je v zahraničí.
Dílo
Seznam vydaných skladeb in: Dalibor 10, 1888, s. 311.
Práce pro divadlo
Carevič Alexej, předehra k Hálkově tragédii, 11. 3. 1860 StD; Slovenský pochod, scén. hudba k Pflegerově tragédii Svatopluk, zhoubce Vršovců, 2. 2. 1861 StD.
Texty
Slavná doba české hudby, výbor z kritik a článků vyd. M. Nedbal, 1958. – Mimo výbory k opeře vyšlo: Národní listy 26. 11. 1874 [posudek Dvořákova Krále a uhlíře]; Dalibor 2, 1880, s. 101–102, 269–270 [dopisy z Hamburku]; 4, 1882, s. 244–245 [Šelma sedlák v Drážďanech]. – Jeho autorství není u publicistických textů vždy jednoznačné. O. Šourek (A. Dvořák, I, s. 136–137) mu přisuzuje např. autorství zpráv v Hudebních listech 2, 1872, pod značkou –ř–, které mohl psát V. [?] Hřímalý; je zřejmé, že studii Z. Fibich, Nástin kritický a životopisný, in: Z. F., sborník dokumentů a studií o jeho životě a díle, I, Praha 1951, s. 13–18, která je mu přisuzována, napsal V. J. Novotný 1873.
Prameny a literatura
Pozůstalost v LA PNP, fond Richard Morawetz. Inventáře: Průvodce po fondech literárního archivu PNP, I–II, 1993 (viz též fond Otilie Malybrok-Stielerová) a M. Poštolka: Hudební památky Morawtzovy sbírky, ČNM 1962, č. 2. • Dalibor 3, 1860, s. 250; 4, 1861, s. 25, 266; 5, 1862, s. 153–154, 169, 177–178, 185–186, 193–194, 209, 217–218, 233–234, 271; Slavoj 1, 1862, s. 55, 61, 100; 2, 1863, s. 32–33, 222; V. Šmilovský: Starý Měchura, Vybrané spisy II, 1881; Dalibor 4, 1882, s. 94 [Smetanův večer v Hamburku]; 10, 1888, s. 203, 303, 310–311 [se seznamem vyd. skladeb]; 28, 1906, s. 187–192 [A. Piskáček: Dr. J. L. P., životopisný náčrt]; O. Hostinský: B. Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, 1901, 2. vyd. 1941; J. Srb-Debrnov: Z deníků B. Smetany, 1902; W. Kienzl: Meine Erinnerungen an Prag, Dürer-Blatt 3, 1906, s. 9–10, přetisk in: Hudební revue 1, 1908, s. 353–354; J. Löwenbach: Dr. L. P., první apoštol hudby Smetanovy, Hudební revue 1, 1908, s. 329–351 [též vzpomínky na Martu P.]; Z. Nejedlý: L. P., Den 19. 7. 1908, přetisk in: Z. Nejedlý: Kritiky (Den 1907–09), 1954; J. Löwenbach: B. Smetana a L. P. Vzájemná korespondence, 1914; L. Dolanský: Hudební paměti, 1918, 2. vyd. 1949; Dopisy Měchurovy L. P., Hudební revue 13, 1919/20, s. 214; R. Procházka: Der Kammermusikverein in Prag, 1926, zvl. s. 15, 29–31; A. Hnilička: Kontury vývoje hudby poklasické v Čechách, 1935, s. 64–67, s. 82–83; Bartoš: PD opera; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany, 1858–1865, 1948, zvl. s. 19–23; O. Šourek: Život a dílo A. Dvořáka, I, 1841–77, 1954; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970, zvl. s. 151–181; M. Jůzl: Otakar Hostinský, 1980; J. Jiránek: Smetanova operní tvorba, I, Od Braniborů v Čechách k Libuši, 1984, II, Od Dvou vdov k Viole, 1989; Dvořák: Korespondence. • Rieger; Otto [mylně doba studia u Smetany]; ČHS.
Životní události
- 14. 8. 1837: narození, Klatovy
- 19. 7. 1888: úmrtí, Praha
Další jména
Ludvík
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 420–422
Autor: Vlasta Reittererová
