Divadlo Příbram
nahoru...
Zřízení stálého divadla v Příbrami souviselo s výstavbou velkého polyfunkčního kulturního a společenského centra v městě, jehož rozvoj nastal v 50. letech s expandující těžbou uranu. Novému divadlu musely ustoupit dvě existující scény: hořovická a benešovská. Obě byly zrušeny a značná část jejich členstva přešla do příbramského souboru. Z Benešova to byli režiséři A. Dvořák a V. Hartl, herci A. Černý, K. Olšovský, M. Hofman, E. Kavan, E. Geislerová, E. Trunečková, E. Vojtová, L. Jírů a výtvarník V. Pavlík, z Hořovic režisér I. Weiss a herci M. Lacina, V. Král, E. Šedová. Ansámbl doplnilo několik herců většinou z mimopražských divadel (A. Kubalová-Jánská, D. Nejdlová, M. Davidová, A. Borovec, V. Tomeš, R. Fleischer). Zatímco těžiště činnosti zrušených scén tvořily zájezdy, příbramské divadlo sváželo diváky. Ředitelem byl jmenován A. Dvořák, hlásající výchovně-ideologický divadelní program, v době vzniku příbramské scény již anachronický.
Zprvu se hrálo v místní sokolovně a zkoušelo v hostinci Jednoty. Soubor se představil 16. 9. 1959 Pohádkami Karla Čapka (Doktorská a Pošťácká, dram+r: V. Hartl) a ke Dni horníků uvedl Goldoniho Poprask na laguně (r: F. Čech). Dům kultury, slavnostně otevřený 7. 11. 1959 k výročí VŘSR, byl tehdy údajně největším kulturním domem ve střední Evropě. Kromě divadla pro téměř 600 diváků v něm byly klubovny, výstavní síň, estrádní sál, komorní scéna pro 80 diváků, kino, loutkové divadlo, hotel a restaurace.
Divadlo tu zahájilo 8. 11. hrou F. Pavlíčka Labyrint srdce (r: A: Dvořák), ročně uvádělo zhruba 10–12 premiér. Vedle A. Dvořáka, jehož inscenace současných českých her (Vejražka: Narozeniny, 1960) a vlastních dramatizací (Kischovo Nanebevzetí Tonky Šibenice, 1960) tvořily ideovou páteř repertoáru, tu krátce režíroval absolvent DAMU F. Čech (Poprask na laguně, 1959; Calderón: Zalamejský rychtář; Klicpera: Zlý jelen; Drda: Dalskabáty, hříšná ves – 1960) a I. Weiss (Shakespeare: Othello, 1960). Současnými českými a sovětskými hrami o problémech mladých lidí divadlo hodlalo oslovit mladé publikum. Některé hry však byly nad síly dosud nesehraného ansámblu a snaha režisérů nově interpretovat starší hry nebyla vždy úspěšná. Silně zastoupena byla česká klasika (Jirásek: Lucerna; Tyl: Strakonický dudák, Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění; Klicpera: Hadrián z Římsů). Zaujaly zejm. Shawova Svatá Jana (r: A. Dvořák, 1960) a Maryša bratří Mrštíků (r: A. Dvořák, 1961), v nichž hlavní role vytvořila E. Geislerová.
Po Dvořákově odchodu vedl divadlo V. Hartl (1961–62) a I. Weiss (1963). Dramaturgii přiklonili k satiře, k bujnějším fraškám a hudebním komediím (Werich: Teta z Bruselu, čs. prem.; Aristofanes: Lysistrata – r: G. Císař, 1961; Labiche: Slaměný klobouk, r: I. Weiss, 1962; Skála, Fux, Pantůček: Drak je drak, r: J. Císler, 1963). Hojné střídání hostujících režisérů přinášelo v první polovině 60. let až bezbřehou inscenační různorodost (Shaw: Pygmalion, r: V. Bílý; Ostrovskij: Káťa Kabanová, r: M. Horanský; Vladislav: Pohádka z kufru, r: J. Šmída – 1962; Čapek: Loupežník, r: A. Hajda; Tyl: Tvrdohlavá žena, r: A. Podhorský; Klicpera: Hadrián z Římsů, r: Č. Kovář – 1963; Moličre: Lakomec, r: F. Laurin, 1965). Také soubor se neustále obměňoval, pro mnohé herce bylo příbramské divadlo jen přestupní stanicí do atraktivnějšího angažmá. V 60. letech zde hráli R. Brzobohatý, J. Faltýnek, H. Houbová, K. Olšovský, E. Trunečková, E. Geislerová, R. Fleischer, M. Zounar, M. Hofman, později J. Břežková a Z. Talpová.
1963–76 byl ředitelem herec a režisér S. Vyskočil. Uvedl se inscenací Davisovy hry Vítězný Purlie a Aškenazyho C. k. státním ženichem (1963), významnější však bylo jeho nastudování Millerových Čarodějek ze Salemu (1964). Nevýrazná provinční scéna v 70. letech proslula pronormalizační dramaturgií R. Roučka (1976–80, poté umělecký šéf) a M. Tůmy (1980–97). Domácím autorem se stal příbramský rodák a normalizační funkcionář V. Trapl (Novosvětská, čs. prem., r: S. Vyskočil, 1974; Kytice pro panenku, čs. prem., r: M. Doutlík, 1977; Kreón, thébský král, r: V. Trapl, R. Rouček, 1978; Kdo jinému jámu kopá, r: V. Trapl, 1987).
Po Vyskočilovi se v ředitelské funkci vystřídali herečka K. Houdlová (1976–80), administrativní pracovník F. Černý (1980–83), herci V. Čaněk (1983–86), R. Kamínek (1986–95) a administrativní pracovník J. Slanec (1995–dosud). Domácími režiséry byli A. Novotný (1964–68), E. Kadeřávek (1972–89) a J. Svoboda (1976–90). Funkci šéfa výpravy zastával V. Koutecký (1959–65), vedle něhož pracoval scénograf V. Pavlík a kostýmní výtvarník S. Geisler, od 1963 J. Křížková, která byla výtvarnicí divadla do 1992. Pro divadlo pracovali mnozí scénografové, mj. F. Skřípek, J. Sládek, a kostýmní výtvarník J. Skalický. K hereckým oporám souboru patřili jeho dlouholetí členové E. Trunečková (1959–92) a R. Leitner (od 1970), později H. Ornestová (1984–90) a M. Gulyáš (1986–96), od 1995 M. Kleinerová.
Příbramská scéna vznikla administrativně jako typický produkt kulturní politiky, nikoli z vnitřního tvůrčího popudu, či z místní potřeby divadla. To bylo zdrojem trvalých, vzájemně provázaných problémů návštěvnických, hospodářských, personálních i uměleckých, které se ještě prohloubily po 1989 v souvislosti se změnami v systému provozování a financování divadel.
V 90. letech divadlo uvedlo několik her herce souboru M. Gulyáše (Chechtavec; Svátky ošklivých lidí; Alenka; Místo pro všechny; Mlčení ryby), vlastní pohádky režíroval J. Hasil (Svatba pana Hastrmana; Jak Kašpárek s Honzou osvobodili princeznu; Kašpárek, Honza a vousatá princezna). Na inscenační tvorbě se podíleli režiséři M. Lorencová (Anouilh: Skřivánek; Gershe: Snack bar; Patrick: Tančící myši; Christie: Korunní svědkyně), R. Fleischer (Horníček: Tři Alberti a slečna Matylda), V. Mrva (Hradská: Commedia finita; Cooney: Jeden a jedna jsou tři). Soubor v této dekádě oživilo angažování absolventů Soukromé herecké školy v Praze a působení mladých režisérů V. Vencla (Casona: Sebevraždy na jaře zakázány; Klicpera: Ženský boj), M. Hlauča (Hrubín: Kráska a Netvor; Shakespeare: Večer tříkrálový) a M. Hanuše (Thomas: Charleyova teta; Brdečka, Hála, Rychlík: Limonádový Joe; Goggin: Jeptišky). Scénografem většiny inscenací je šéf výpravy V. Všetečka.
Literatura A. Dvořák: Pro dobrou práci jsou tu všechny předpoklady, Svoboda 11. 9. 1959 + Myslíme na diváka a poslání divadla, tamtéž 16. 9. 1961; J. Opavský: Příbramský dům kultury, RP 5. 11. 1959; Slovo má: A. Dvořák, DN 3, 1959/60, č. 5–6, s. 2; J. Kopecký: Rozvaha u startu, tamtéž, č. 8, s. 3; E. Uhlířová: V hledišti divadla v Příbrami, tamtéž, č. 25–26, s. 10; L. Suchařípa: Zkušební období, Divadlo 11, 1960, s. 197; M. Křovák: Příbramská desetiletka, DN 13, 1970/71, č. 10, s. 6; alm. 20 let Krajského divadla Příbram 1959–1979, Příbram 1979; R. Nechutová: Cesta příbramského divadla, LN 8. 2. a 20. 2. 1993; S. Polák: Prvních šest let, in: Vlastivědný sborník Podbrdska, Příbram 1999, č. 1, s. 131; alm. Divadlo Příbram 1959–1999, Příbram 1999.
Literatura
A. Dvořák: Pro dobrou práci jsou tu všechny předpoklady, Svoboda 11. 9. 1959 + Myslíme na diváka a poslání divadla, tamtéž 16. 9. 1961; J. Opavský: Příbramský dům kultury, RP 5. 11. 1959; Slovo má: A. Dvořák, DN 3, 1959/60, č. 5–6, s. 2; J. Kopecký: Rozvaha u startu, tamtéž, č. 8, s. 3; E. Uhlířová: V hledišti divadla v Příbrami, tamtéž, č. 25–26, s. 10; L. Suchařípa: Zkušební období, Divadlo 11, 1960, s. 197; M. Křovák: Příbramská desetiletka, DN 13, 1970/71, č. 10, s. 6; alm. 20 let Krajského divadla Příbram 1959–1979, Příbram 1979; R. Nechutová: Cesta příbramského divadla, LN 8. 2. a 20. 2. 1993; S. Polák: Prvních šest let, in: Vlastivědný sborník Podbrdska, Příbram 1999, č. 1, s. 131; alm. Divadlo Příbram 1959–1999, Příbram 1999.
Významné události
- 1959: vznik (založení), Příbram
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 134—136
Autor: Alena Večeřová
