Lutzer, Jenny
Křtěna Johanna Mathilde. Dcera zámožného pražského truhlářského mistra, který se načas přestěhoval do Vídně, aby jí umožnil italské pěvecké školení u rossiniovského specialisty G. Ciccimary. Doškolila se v Praze u prof. konzervatoře Zomb-Teyberové. Na koncertech vystupovala od 1829. Ve StD zpívala poprvé 12. 5. 1832 (Helena, Rossini: Das Fräulein vom See [La donna del lago]) a prokázala mimořádné schopnosti. Její pražské angažmá umožnil hrabě Kamil Rohan svými finančními příspěvky k jejímu platu. Od 1833, kdy ji ředitelský triumvirát Kainz–Polawsky–Štěpánek angažoval jako sopranistku pro koloraturní obor, tvořila L. dvojici s první zpěvačkou K. Podhorskou a byla po ní nejlépe placenou dámskou silou souboru. Neustálá konfrontace s Podhorskou, jež stála na vrcholu kariéry, urychlila její vývoj. Hlasové schopnosti obou zpěvaček ovlivňovaly operní dramaturgii StD v tomto období a byly základem nejlepších operních kreací (např. 1835 Belliniho Norma s L. v hlavní roli a Podhorskou jako Adalgisou). Jejich společná vystoupení byla obšírně komentována. S vynikajícím barytonistou Jos. Pöckem vytvářela L. dvojice starostlivého otce a dcery nebo rafinovaného padoucha a oběti. S pražským publikem se rozloučila 6. 6. 1837 slavnostním večerem (dekorace A. Sacchetti, tance J. Raab) a 7. 6. jako Elvira (Bellini: Die Puritaner). V Praze hojně vystupovala i na oratorních koncertech a dobročinných akademiích, kde zpívala také písně domácích autorů, mj. F. Škroupa. V následujících letech působila v dvorní opeře ve Vídni. 1843 se provdala za barona F. Dingelstedta, intendanta scén v Mnichově (1850), Výmaru (1856) a od 1867 ředitele vídeňských dvorních divadel, a opustila angažmá. Vystupovala pohostinsky a proslula horentními honorářovými nároky. Do Prahy se vrátila několikrát, vždy ve svých nejúspěšnějších virtuózních rolích. Hned v květnu a červnu 1838 vystoupila ve StD 8krát, znovu 1839, 28. 4. 1842 zpívala Elenu při pražské premiéře Donizettiho opery Marino Fallieri, v dubnu 1848 provedla vedle tří operních rolí ve StD i české písně. 1859, při otvírání Novoměstského divadla, byl oceněn její podíl na dějinách pražské opery tím, že její jméno bylo napsáno na oponu mezi jména 22 pěvců a divadelních ředitelů, kteří se o StD nejvíce zasloužili.
Umělecké těžiště jejího působení ve StD spočívalo v romantickém repertoáru, virtuózním i lyrickém, který byl v této době již uváděn nebo se dostával na program (Bellini, Rossini, Donizetti, Grétry, Auber, Meyerbeer ad.) a zpíval se též italsky (např. 13. 3. 1833 Rossini: L’inganno felice). L. měla zásadní podíl na úspěchu pražských premiér Meyerbeerových děl ve StD: 24. 7. 1835 zpívala Alici (Robert der Teufel) v první pražské inscenaci, jež byla realizována s obrovskými náklady a se všemi náležitostmi velké opery; 2. 9. 1836 ztělesnila Palmidu ve slavnostním představení Meyerbeerovy opery Die Kreuzritter in Aegypten ke korunovaci Ferdinanda I. českým králem. K jejím nejkomentovanějším rolím patřila Spohrova Jessonda (1834), jejíž každá repríza v dalších dvou sezonách byla podrobně rozebírána (Ant. Müller v Bohemii). Studovala i operní díla pražských skladatelů (Božena v prvním i druhém znění opery F. Škroupa Udalrich und Bozena, 1833, prem. druhého znění 2. 2. 1836; Luitgarda ve Škroupově opeře Die Geisterbraut 17. 11. 1836; Lidwinna 30. 9. 1836 při premiéře stejnojmenné opery J. Dessauera).
L. vynikala zvl. technickou brilancí, nedostižná byla v trylcích a skocích. Její postavy byly po pěvecké stránce ztvárněny vždy dokonale. Wiener Zeitschrift für Kunst […] 1833 uvádí, že v roli Boženy, jako v každé nové roli, dokázala nejen stupňovat virtuozitu, ale také prokázat schopnost romantického sentimentálního přednesu. Po příchodu ředitele Stögera (1834), který v pražském StD prosadil luxusní scénické vybavení a efektní inscenační postupy, se mohly plně uplatnit její skvělé toalety. Její herecké výkony kritika popisuje jako půvabné, jemné, vkusné a uměřené. L. postrádala hereckou všestrannost Podhorské a role naivní či veselé se jí vždy dařily lépe než role dramatické. Vídeňské i pražské kritiky z roku 1848 (E. Hanslick a B. Gutt) se shodují v tom, že stále zpívá technicky dokonale, má vytříbený vkus, ale zcela chladný přednes bez vnitřního zaujetí. Byla vyhraněnou představitelkou virtuózního typu v pěveckém umění 19. stol., což zejména při pozdějším vídeňském působení naznačilo i meze její umělecké osobnosti.
Role (ve StD)
1832–37: Helena (Rossini: Das Fräulein vom See, j. h.), Marie (Grétry: Raoul, genannt der Blaubart), Ninetta (Rossini: Die diebische Elster), Princezna navarská (Boieldieu: Johann von Paris), Božena (F. Škroup: Udalrich und Bozena), Isabella (Rossini: L’inganno felice), Desdemona (Rossini: Othello), Pamira (Rossini: Belagerung von Cornith – Maometto II.), Camilla (Hérold: Zampa), Jessonda (Spohr: Jessonda), Norma (Bellini: Norma), Anna Bolena (Donizetti: Anna Bolena), Adine (Donizetti: Der Liebestrank), Isabella (Spohr: Der Zweikampf), Zerlina (Auber: Fra Diavolo), Julie (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti), Rose (Gläser: Des Adlers Horst), Alice (Meyerbeer: Robert der Teufel), Anna (Boieldieu: Die weisse Frau), Armida (Rossini: Armida), Leonora (Beethoven: Fidelio), Zerlina a Donna Anna (Mozart: Don Juan), Gabriele (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Bertha (Auber: Der Schnee), Adele (Auber: Das Konzert am Hofe), Páže (Auber: Die Ballnacht), Madeleine (Adam: Der Postillon von Lonjumeau), Semiramis (Rossini: Semiramis), Marie (Auber: Der Schwur oder Die Falschmünzer), Susanne (Mozart: Figaros Hochzeit), Anina (Bellini: Die Nachtwandlerin), Rezia (Weber: Oberon), Luitgarde (F. Škroup: Die Geisterbraut, prem.), Röschen, mlynářka (Paisiello: Die Müllerin), Kunigunde (Spohr: Faust), Královna noci (Mozart: Die Zauberflöte), Julia (Spontini: Die Vestalin), Lidwinna (Dessauer: Lidwinna, prem.), Palmide (Meyerbeer: Kreuzritter in Egypten), Elvira (Bellini: Die Puritaner), Isabella (Bellini: Das Castell von Ursino).
Prameny a literatura
Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1833, č. 40, zvl. s. 371 [Udalrich und Bozena]; Bohemia 26. 7. až 11. 8. 1835 [Robert der Teufel, 4 pokr.]; 1836, od 1. 10. pokr. [Lidwinna], 20. 4. 1848; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838; s. 23, 1849, s. 32 [host.]; Slavoj 3, 1863, s. 118; J. Proksch: Biographisches Denkmal aus seinen Nachlassppieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, s. 277; Hudební a divadelní věstník 1, 1877/78, s. 132–133; Teuber III, zvl. s. 162, 182–184, 200, 250, 253, 255, 256–257, 283, 449, 499; Dalibor 13, 1891, s. 234; Hanslick: Aus meinem Leben; J. Plavec: František Škroup, 1941; Vondráček II; DČD II; E. Hanslick: Sämtliche Schriften. Historisch-kritische Ausgabe, vyd. D. Strauss, Wien, od 1993; J. Ludvová: „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na pražské něm. scéně 1807–1885), Divadelní revue 10, 1999, č. 1, s. 47–58. • Rieger; Eisenberg; Pazdírek; ČHS; Piper, sv. Register; Kutsch 1997.
Životní události
- 4. 3. 1816: narození, Praha
- 3. 10. 1877: úmrtí, Vídeň, Rakousko
Další jména
Johanna Mathilde
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 315–317
Autor: Jitka Ludvová