Klicperovo divadlo
nahoru...
Stálý soubor byl v Hradci Králové zřízen rok po zrušení Východočeské společnosti (1948), jež na pravidelných stagionách hrála v městech východních Čech. Nové činoherní divadlo mělo statut krajské a oblastní, tj. zčásti zájezdové scény. Jeho domovským sídlem se stalo královéhradecké Klicperovo divadlo (otevřeno 1885). K novému divadlu bylo jako pobočka připojeno dosud samostatné MOD v Trutnově (1949–53).
Funkci ředitele zastávali A. Solmar (1949/50), V. Šrámek (1950/51), poté režisér J. Novotný (1951–54). Do souboru byli angažováni herci L. Balounová, Z. Božinová, D. Felixová, D. Čech, P. Horálek, P. Kunert, S. Lichý, K. Marek, J. Srba. V dalších třech letech přibyli J. Cmíralová, J. Derková, M. Preininger a M. Patočka. Režírovali F. Bahník (do 1980), J. Nesvadba (1949–51), J. Šotola (1949–50) a O. Daněk (1950–53). Šéfem výpravy byl J. Fiala (1950–63).
Divadlo zahájilo 14. 9. 1949 Jiráskovou M. D. Rettigovou. Po dramaturgicky „neideové“ první sezoně se repertoár přizpůsobil dobovým požadavkům. Sestával ze sovětských her a domácí i světové klasiky, od 1951 přibyla dosud opomíjená současná česká dramatika (Prachař: Hádajú sa o rozumné, 1951; Cach: Duchcovský viadukt; Stehlík: Jarní hromobití; Kohout: Dobrá píseň; Jariš: Přísaha – 1952). Divadlo našlo autory i ve vlastních řadách: O. Daňka (Nad Orebem kalich, 1953; Objev dr. Steelforda, 1954; Čtyřicátý osmý, 1956) a S. Lichého (Nenadávej na zrcadlo, 1954). Inscenační styl nevybočoval z realistické iluzivní konvence; divadlo se v první etapě nikterak nelišilo od ostatních.
Zlom nastal po příchodu režiséra a ředitele M. Páska (1954–67). Schematickou dramatiku začaly vytlačovat básnické hry, které vnesly na scénu velké city, patos myšlenky, výjimečné lidské osudy (Puškin: Evžen Oněgin, 1954; Zeyer, Suk: Radúz a Mahulena; Dyk, Burian: Krysař; Shakespeare: Timon Athénský; Schiller: Don Carlos – 1955; Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1956; Shakespeare: Richard III., 1957 ad.). Euripidovou Médeou (1958), inscenovanou uprostřed diváků, začaly režijní a scénografické experimenty tandemu Pásek–Fiala. Nekonvenční řešení prostoru, nově formující vztahy mezi hledištěm a jevištěm (eliptické a kruhové hrací plochy mezi publikem pro Shakespearova Romea a Julii, 1961; vysunutá předscéna pro Hamleta, 1959 a Arbuzovovu Irkutskou historii, 1960), a důsledně antiiluzivní poetika byly osobitým příspěvkem k vývoji českého divadla přelomu 50. a 60. let. Inspirace epickým divadlem se v 60. letech projevila výrazným příklonem ke hrám s otevřenou dramatickou strukturou, v nichž dominovala problematika společenských, veřejných dějů (Hanuš: Zpěněný kůň; Simonov: Čtvrtý – 1961; Višněvskij: Optimistická tragédie, 1962; Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, 1964; Kundera: Totální kuropění, 1965; Rejnuš, Renč: Jed z Elsinoru; Hochhuth: Náměstek – 1966 ad.). K tomuto programu se ideově připínaly další inscenace (Ibsen: Nápadníci trůnu, 1960; Lope de Vega: Fuente Ovejuna, 1962; Sofokles: Antigona; Topol: Konec masopustu – 1963; Shakespeare: Troilus a Kressida, 1964). Páskovu éru spoluutvářeli dramaturgyně J. Drobná (od 1956) a E. M. Kavanová (od 1963), po odchodu J. Fialy scénograf K. Zmrzlý (1963–80) a režisér R. Mihula (1955–64; Goldoni, Hoffmeister, Ježek: Zpívající Benátky, 1959; Verne, Kohout: Cesta kolem světa za 80 dní; Brecht: Zadržitelný vzestup Artura Uie – 1962; Majakovskij: Sprcha, 1963). Tradičnější linii představovaly herecké inscenace F. Bahníka (Jirásek: Lucerna, 1959; Stroupežnický: Naši furianti, 1961) a P. Nebeského, který přišel ze zrušeného trutnovského divadla (1958–67; Casona: Stromy umírají vstoje, 1964). Do souboru přibyli N. Chmelařová (Kristina v O’Neillově tragédii Smutek sluší Elektře, 1964), J. Janovská (Claire Zachanasjanová v Návštěvě staré dámy), L. Peňáz (Riccardo v Náměstkovi), S. Zindulka (Arturo Ui), V. Ascherlová, R. Kolesa, C. Mayerová (Nezvalova Manon, 1966), I. Holub (Klaudius v Jedu z Elsinoru), J. Kníže (Ezra Manon v O’Neillově tragédii Smutek sluší Elektře), M. Tardy, V. Dražďák, S. Junek, M. Suchý, M. Švejda, M. Zounar ad. Z herců, kteří působili v souboru již dříve, se významně uplatňovali J. Srba (Hamlet), D. Felixová (Gruša z Brechtova Kavkazského křídového kruhu), J. Derková (Médea, Brechtova Matka Kuráž) a Z. Božinová (Čapkova Elina Makropulos).
Dalším mezníkem v historii divadla byl rok 1967. Po odchodu Páska, Nebeského a mnoha herců (Chmelařová, Janovská, Mayerová, Chalupa, Junek, Kníže, Peňáz, Zindulka ad.) do brněnského Divadla bratří Mrštíků zůstalo ze souboru torzo. Ředitel V. Kabeláč (1967–71) je urychleně doplnil o 12 herců (D. Balounová, K. Burianová, V. Kološová, M. Svobodová, S. Špánková, V. Kettner, P. Křiváček, V. Procházka ad.). K režisérům F. Bahníkovi (do 1980) a J. Pallovi (1965–70) angažoval P. Špirka a E. Kadeřávka. Sez. 1967/68 vyznačily hry s intimnější problematikou a zřetelná orientace na mladého diváka (Benešová, Burian: Don Pedro, Don Pablo a Věra Lukášová; Čapek: Loupežník; Hellmanová: Odložené sny – r: P. Špirk; Wedekind: Procitnutí jara, r: J. Palla). Repertoár přelomu 60. a 70. let se vyznačoval nekonvenčním výběrem z moderní světové dramatiky (Sartre: Mouchy; Hochwälder: Tlustý anděl z Rouenu; Anouilh: Cestující bez zavazadel; Delaneyová: Chuť medu; Pagnol: Pekař a kočka; Inge: Návrat do pekla), avšak jevištní tvorbu poznamenávala absence silné režijní osobnosti. Z iniciativy herce M. Preiningera se 1970 zrodilo Divadlo v klubu (v Galerii výtvarných umění), které se profilovalo jako scéna komorních her (např. Cocteau: Přeludy, 1970; Bajdžijev: Duel, 1973; Simon: Vstupte!; Katajev: Kvadratura kruhu – 1978) a poezie (Majakovskij, Kainar, Tvardovskij ad.). Kolem klubové scény se semkla mladá část souboru, jež se prosadila i na hlavní scéně (Sofokles: Oidipús vladař, r: M. Vildman, tit. role J. Štěpnička, 1970). Působení režiséra M. Vildmana (1969–75) přineslo novou muzikálovou linii, reprezentovanou vedle Déryho Smyšlené reportáže o americkém pop festivalu (1975) zejm. současnými českými díly (Renčín, Brabec, Čiháková: Nejkrásnější válka, 1971; Poštulka, Brabec: Cesta k životu, 1973), jež v několika případech vzešly z autorské dílny divadla (Fadějev, Vildman: Mladá garda, 1973; Olbracht, Ulrych, Nekolný: Nikola Šuhaj, 1975). Choreograficky na inscenacích spolupracovali F. Pokorný, L. Ogoun, P. Koželuh ad. Muzikály měly odezvu u mladého publika a přispěly k syntetičtějšímu hereckému projevu, který se pak uplatňoval i v činoherních inscenacích. Muzikálový program, tematicky do jisté míry poplatný normalizační době, měl oporu v dramaturgovi B. Nekolném (1973–75) a v mladší části souboru (P. Křiváček, P. Rímský, E. Jakoubková, L. Loubalová, E. Miláčková). Jeho starší členové (V. Ascherlová, M. Secová-Pospíšilová, D. Felixová, R. Kolesa, J. Malík, M. Musil, M. Suchý, J. Srba) se více uplatňovali v inscenacích J. Nováka (1973–77; Ibsen: Hedda Gablerová, 1973; O’Neill: Měsíc pro smolaře; Hrubín: Křišťálová noc – 1974 ad.) a F. Bahníka (Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů, 1972 ad.). Slibný nástup režiséra J. Zajíce (Crommelynck: Velkolepý paroháč, 1975; Shakespeare: Hamlet, tit. role P. Rímský, 1976) ukončila jeho tragická smrt. Muzikály inscenoval po Vildmanově odchodu F. Hromada (1977–79; Janovová, Barták ml., Čiháková: Aprílová holka, 1977; Varga, Hammel: Cyrano z předměstí, 1979). Ve vedení divadla (ředitelé: V. Dražďák, 1974–79; R. Kolesa, 1979; J. Dočkal, 1979–86) i v uměleckých složkách docházelo k častým změnám. V druhé půli 70. let přišli herci A. Cónová, M. Dolanská, J. Jelenská, J. Riháková, M. Jelínková, M. Vosková, Z. Dolanský, V. Dušek, I. Forst a režisér J. Staněk (1977–88).
Vývoj divadla podnětně ovlivnilo působení režiséra J. Grossmana (1980–82), dramaturgů M. Klímy (1980–83) a M. Bokové (1977–83), scénografů J. Maliny (1980–82) a M. Víška (1980–85). 1981 přibyl režisér M. Krobot (do 1984). Spolu s týmem loutkového divadla DRAK (dramaturg J. Dvořák, režisér J. Krofta, výtvarník P. Matásek) vytvořili Studio Beseda (v Besedě, jejíž divadelní historie sahá až k časům Klicperovým), které se vřadilo do alternativní větve českého divadelnictví 80. let. Již zahajovací inscenace …na Candida (podle Voltairova Candida, 1980) vycházela z principů studiových divadel (týmová práce, autorství scénáře a inscenace, žánrový synkretismus, přiznaná divadelnost, sjednocený prostor, integrace diváků atd.), které určily i další tvorbu v Besedě (Beer: Lituji, že nejsem básník, 1981; Jeffers: Pastýřka putující k dubnu; Shakespeare: Romeo a Julie; kolektivní improvizace Škola staletími – 1982 ad.). Řada těchto principů byla vlastní Grossmanovu pojetí divadla a prosazovala se též na hlavní scéně. Za krátkého hradeckého angažmá vytvořil Grossman inscenace, jež estetickým řádem a objevnými interpretacemi známých her (Gogol: Revizor, 1980; Mrštíkové: Maryša; Brecht: Pan Puntila a jeho sluha Matti – 1981; Moličre: Don Juan, 1982) patřily k významným dílům českého divadla těchto let. Profil divadla spoluutvářely akcentovanou aktuální výpovědí inscenace M. Krobota (Romeo a Julie, 1982; Mitta: Sviť, sviť, má hvězdo; Anouilh: Tomáš Becket – 1983; Brecht: Krejcarová opera, 1984). Společná aktivita obou hradeckých divadel ve Studiu Beseda skončila 1984 (Yendt: Mechanické divadlo, r: J. Krofta). Z nově angažovaných herců se uplatňovali zejm. J. Novotný (Sganarel v Donu Juanovi), J. Vlach (Don Juan), K. Pospíšil (Matti), F. Staněk (Romeo), H. Doulová (Marja v Revizoru), B. Štěpánová (v Pastýřce putující k dubnu).
Vedle šéfrežiséra J. Staňka krátkodobě působila řada režisérů výrazného rukopisu a uměleckého názoru: A. Navrátil (Burian: Lidová suita, 1984), V. Martinec (Euripides: Trójanky, 1984, Studio Beseda), J. Nebeský (Andrejev: Ten, který dostává políčky, 1984), P. Římovský (Steigerwald: Tatarská pouť, 1988), M. Tarant (Goldman: Lev v zimě, 1988), J. Nekvasil (Čapkové: Ze života hmyzu, 1989), O. Kužílek (Dürrenmatt: Anděl přichází do Babylonu, 1989), M. Pásek (Daněk: Válka vypukne po přestávce, 1989) ad. Herecká, režijní a autorská spolupráce M. Horníčka, započatá 1978 (Můj strýček kauboj), se dále rozvíjela (Malá noční inventura, 1980; Louka pro dva, 1984; Dva muži v šachu, 1986). Na sklonku dekády ožila Beseda (Shakespeare: Večer tříkrálový, 1987; John: Memento, 1988 – r: J. Morávek; Stoppard: Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, r: O. Kužílek, 1989).
1990 vystřídal ředitele Z. Rumpíka (1986–90) manažersky zdatný L. Zeman. Provedl divadlo složitou situací počátku 90. let a upevnil jeho pozici ve městě, které se po zrušení krajů (1991) stalo zřizovatelem KD. Redukcí souboru a rozvinutím systému externí spolupráce herců (např. Ch. Poullain) a režisérů (F. Čech, J. Deák, P. Hradil, J. Janík, J. Korčák, I. Krobot, M. Krobot, R. Lipus, J. Nekvasil, J. Novák, M. Schejbal, O. Zajíc ad.) přizpůsobil ředitel provoz novým ekonomickým podmínkám. Vedle Besedy disponuje KD komorní scénou V podkroví, otevřenou v březnu 1996 Feldekovou Smrtí v růžovém.
Originální inscenační tvorbou, zejm. výbojnými režiemi V. Morávka (od 1997 uměl. šéf) se KD stalo jedním z živých center českého divadelnictví 90. let. Morávek uskutečňuje svůj program razantními autorskými interpretacemi klasiky (např. Preissová: Její Její pastorkyňa, 1996; William Shakespeare & Julie & Romeo & Julie; Tyl: Strakonický dudák – 1997; Mrštíkové: Maryša, 1999) a uváděním původních her (Pitínský: Buldočina, 1995), jež jsou vřazeny do cyklu Noci antilop (Raspová, Pivovar: Nezdárný syn, 1997; Krejčí: Hrabě Pálfy; Pitínský: Betlém – 1997; Lagronová: Antilopa, 1998 ad.). Od 1993 režijně působil K. Brožek, inklinující k básnickým textům, které inscenoval většinou ve vlastních úpravách (např. Erben: Kytice, 1994; Hardt: Tristan a Isolda, 1996; Saint-Exupéry: Malý princ, 1996; Mozart, Schikaneder: Kouzelná flétna, 1998; Shakespeare: Macbeth, 1998). V 90. letech se v dramaturgii prosadila Z. Vondráčková, autorsky se podílející na adaptacích a dramatizacích (např. Její Její pastorkyňa). Protagonistkou Morávkových inscenací se stala osobitá herečka P. Tomicová. V souboru 90. let působili vedle dlouholetých členů (M. Eliášová, L. Loubalová, J. Jelenská, I. Nováčková, M. Tardy-Kleplová, J. Klepl, F. Staněk ad.) herci J. Bédiová, A. Bogušovská, K. Sedlárová, D. Hřebíček, O. Malý, M. Rošetzký, D. Suchařípa, J. Teplý ml., herecky se uplatňoval výtvarník M. Zákostelecký ad.
1995 iniciovalo KD zrod festivalu Divadlo evropských regionů, který každoročně pořádá a jenž se stal významnou přehlídkou soudobé divadelní tvorby.
Literatura
F. Teršl: Možno jim dát absolutorium?, LN 18. 7. 1950; J. Císař: Hradecké divadlo na začátku sezóny, Divadlo 8, 1957, s. 955 + Hradecké otazníky, Divadlo 11, 1961, s. 500; A. Stránská: V hledišti divadla v Hradci Králové, DN 1, 1957/58, 30. 10. 1957, s. 6; alm. Deset let hradeckého divadla, Hr. Králové 1958; J. Procházka: Problémy jubilujícího divadla, DN 12, 1968/69, č. 18, s. 10; F. Schildberger: Pět z Besedy, Scéna 8, 1983, č. 18, s. 7; alm. Divadlo Vítězného února Hradec Králové 1949–1989, Hr. Králové b. d.; alm. Divadlo v Hradci Králové, Hr. Králové 1993.
Významné události
- 1949: vznik (založení), Hradec Králové
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 205—209
Autor: Eva Šormová
