Městská divadla pražská
nahoru...
Divadlo Rokoko: Václavské náměstí 38, Praha
Městská divadla pražská (MDP) byla utvořena 1950 místo dosavadních Městských divadel (tj. MD na Král. Vinohradech a Komorního divadla v Hybernské ul.), jejichž likvidace dovršila poválečnou, resp. poúnorovou přestavbu pražského divadelnictví. Nová MDP získala dvě scény – Komorní divadlo a Divadlo komedie, jak bylo přejmenováno Nové veseloherní divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském nám. Provozovatelem MDP je od jejich vzniku město Praha. Prvním ředitelem se stal O. Ornest. Soubor vznikl sloučením části členů dosavadních Městských divadel (M. Lukášová, M. Kopřivová, M. Rosůlková, S. Beneš, G. Hilmar, M. Homola, R. Hrušínský, R. Lukavský, J. Marvan, B. Vrbský, R. Záhorský a režisér J. Fišer) se skupinou, která přišla s O. Ornestem z Realistického divadla (N. Jiránková, I. Kačírková, A. Myšková, J. Petrovická, L. Píchová, J. Smejkalová, L. Lipský, M. Musil a J. Vršťala). Nově byli angažováni režisér K. Svoboda, herci H. Marková, E. Svobodová, J. Cmíral, E. Dubský, Z. Jelínek, J. Kemr a V. Voska. V 50. letech postupně přibyli D. Medřická, J. Beyvl, F. Miška, K. Pavlík, V. Vydra ml., R. Lysenková, Z. Procházková, J. Spal, J. Koulová, J. Švabíková, J. Bek, V. Boček, J. Raušer, E. Cupák, B. Bohdanová, K. Beníško, M. Vavruška, O. Šimánek, M. Hynková, R. Deyl ml., F. Holar, V. Salač, H. Kreihanslová. Výtvarníkem MDP se stal A. Wenig (1951–78), dramaturgyní M. Janišová (1950–83), 1954 přibyl E. Drmola (do 1968).
Obě scény byly od počátku repertoárově odlišeny. V Komorním se hrály klasické komedie a tzv. problémové hry, v Komedii výlučně veselohry, často upravované do podoby tehdy prosazované hry se zpěvy a tanci (Goldoni: Komedie o vějíři, 1950; Słomczyński: Hallo, Freddie, 1951; Nestroy: Talisman, 1953; Štech: Třetí zvonění, 1954 ad.). Pod Ornestovým obratným vedením se MDP vyhnula extrémní podobě socialistického realismu. Téměř neuváděla původní české hry, zato se orientovala na hry polské (Kruczkowski: Němci, 1950; Tarn: Běžný případ, 1952; Lutowski: Rodinná záležitost, 1953; týž: Noční služba, 1956), na sovětské veselohry (Mdivani: Koho tlačí bota, 1951; Gusjev: Jarní vítr; Arbuzov: Setkání s mládím – 1952) a na tzv. pokrokové západní autory (Fast: Třicet stříbrných, 1951; Vailland: Doznání plukovníka Fostera, 1952 ad.). Především však uváděla světovou klasiku (Fredro: Muž a žena, 1950; Moličre: Tartuffe, 1951; Škola pro ženy, 1952; Čechov: Ivanov; Sheridan: Škola pomluv – 1954; Lessing: Mína z Barnhelmu; Moličre: Misantrop; Shaw: Pygmalion – 1955 ad.) včetně zřídka hraných děl (Černyševskij: Co si kdo uvaří, 1953; Zapolska: Slečna Maličevská, 1956). Pěstovala také českou klasiku (Jirásek: Kolébka, 1951; Otec, 1952; Šrámek: Měsíc nad řekou, 1954; Preissová: Gazdina roba; Zeyer: Stará historie – 1955). Majakovského Horká lázeň a Jurandotova Taková už je doba (obě 1954) signalizovaly návrat k satiře. Režiséři (Ornest, Fišer, Svoboda, pohostinsky K. Dostal – např. Goldoni: Benátská vdovička, 1957; Goethe: Torquato Tasso, 1958) a režírující herci (B. Vrbský, V. Vydra ml., R. Hrušínský) dbali především na vypracování hereckých výkonů. Herectví se tříbilo v polohách komorně psychologických, konverzačních a komediálních, k čemuž Wenigovy výpravy vytvářely vkusný a nevtíravý rámec. Herecké kvality a inscenační tradicionalismus záhy učinily z MDP oblíbené divadlo.
Od 1951 se během léta hrálo v pražských palácových zahradách (Valdštejnské, později Ledeburské), např. Vrchlického Soud lásky, Shakespearovy veselohry (Večer tříkrálový, Sen noci svatojanské, Zkrocení zlé ženy, Veselé paničky windsorské), komedie M. Držiće Dundo Maroje pod názvem Lišák Pomet ad.
1954 se divadlo Komedie přestěhovalo do někdejšího paláce Báňské a hutní společnosti na nároží Jungmannovy a Lazarské ul., kde zahájilo 15. 9. Fredrovými Panenskými sliby.
Uvolňující se podmínky pro uměleckou tvorbu v druhé polovině 50. let MDP využila k rozšíření repertoáru o hry současných západních autorů (např. Nash: Obchodník s deštěm, 1957; Casona: Stromy umírají vstoje; Remarque: Poslední dějství – 1958). Soubor disponoval výraznými individualitami (D. Medřická, I. Kačírková, A. Myšková, R. Hrušínský, J. Kemr, L. Lipský, R. Lukavský, V. Voska ad.), inscenace se většinou vyznačovaly vysokou úrovní herecké interpretace.
Režijní působení M. Macháčka (1956–59) vneslo do inscenační tvorby jevištní obraznost a osobitý výklad díla (de Filippo: Neapol, město milionů; Tolstoj: Raketa – 1957; Bulgakov: Útěk, 1958 ad.). Režisér V. Hudeček (1960–68), inklinující k tragikomice, grotesce a modelovému dramatu (Suchovo-Kobylin: Proces, 1962; Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci; Dürrenmatt: Romulus Veliký, tit. role V. Voska – 1965), uplatňoval antiiluzivní postupy, které se prosazovaly i v režiích Ornestových (Kruczkowski: Smrt guvernéra, 1961 ad.). Do výtvarného řešení inscenací vnášeli nové impulzy externí scénografové J. Brehms a E. Krumbachová, spolupracující s M. Macháčkem, a L. Vychodil v objevných režijních interpretacích A. Radoka (1962–65), které se staly vrcholem tvorby MDP (Čechov: Švédská zápalka, 1961; Neveux: Zlodějka z města Londýna, 1962; Gogol: Ženitba, 1963; Williams: Sestup Orfeův, 1963) a českého divadla vůbec (Rolland: Hra o lásce a smrti, h: Z. Liška, 1964). Hru o lásce a smrti inscenoval Radok ve vlastní úpravě, která komorní příběh obklopila pouličním davem, zpřítomňujícím revoluci. Rafinované použití principu divadla na divadle, velkooperního patosu a naturalismu davových scén, kontrast a interakce dvou světů vytvářely mnohovýznamové, emocionálně strhující politické divadlo. Popřením hereckých stereotypů objevoval Radok schopnosti herců pro zcela odlišné role (např. J. Bek a I. Kačírková v Sestupu Orfeově, J. Zíma ve Hře o lásce a smrti).
Od sez. 1962/63 vplynulo do MDP Divadlo ABC včetně souboru (J. Adamová, J. Bohdalová, K. Fialová, N. Gollová, E. Hálková, A. Kreuzmannová, S. Májová, A. Vránová, S. Zázvorková, S. Fišer, R. Hemala, G. Heverle, V. Hrubý, L. Kostelka, O. Lackovič, F. le Breux, I. Niederle, R. Pellar, V. Trégl, J. Zíma) a baletu s choreografem J. Koníčkem. Třetí scéna MDP byla vyhrazena bulvárnímu repertoáru a muzikálu, jehož první titul dospěl k premiéře až po schvalovacích průtazích (Mankowitz: Expresso Bongo, r: A. Moskalyk, 1964). Do početného souboru přibyli v 60. letech postupně herci P. Kostka, A. Morávková, O. Sklenčka, L. Švormová, V. Hašek, J. Drbohlavová, J. Bruder, F. Němec, D. Syslová, L. Trojan, C. Mayerová, I. Vondrovicová, J. Libíček, J. Šulcová, V. Preiss a V. Postránecký. Režii posílil 1962 L. Vymětal (do 1983) a 1965 I. Weiss (do 1976), soustavně začal režírovat herec F. Miška.
V 60. letech MDP dál zaplňovala mezery ze světové dramatiky (Williams: Skleněný zvěřinec, 1960; Dürrenmatt: Fyzikové, r: L. Vymětal, 1963; Marceau: Vajíčko, r: O. Ornest; Faulkner, Camus: Rekviem za jeptišku – 1964; Frisch: Don Juan; Mrożek: Kouzelná noc a Mučednictví Petra Oheye – 1965; Ionesco: Židle, r: V. Hudeček; Hochwälder: Veřejný žalobce – 1966; Genet: Služky, 1967, r: L. Vymětal). Víc než jinde se tu hrály hry bulvárního rázu (kupř. Coward: Akt s houslemi; Wilder: Paní Dolly, dohazovačka – 1962; Achard: Idiotka, hl. role J. Bohdalová, 1963; Thomas: Charleyova teta, hl. role L. Lipský, 1964 ad.). Dramaturgii spoluutvářel ředitel Ornest jak svými zahraničními kontakty, tak překladatelskou aktivitou. Současnou domácí dramatiku až na výjimky (Blažek: Třetí přání, r: M. Macháček, 1958; Příliš štědrý večer, 1960, r: O. Ornest; Rejnuš, Renč: Královské vraždění, 1966, r: V. Hudeček) zastupovala tzv. komunální satira (Daněk: Lov na mamuta; Zelenka: Občan Čančík – 1963) a veselohry, reprezentující socialistickou variantu bulvární hry (Dietl: Čtyři z velkoměsta, 1960; Daněk: Svatba sňatkového podvodníka, 1961; Podvod se svatbou, 1965; Zelenka: Věčně tvůj, 1967).
Po odchodu E. Drmoly 1968 nastoupila do dramaturgie A. Kožíková. Vedle výtvarníka A. Weniga krátce působil příslušník mladé scénografické generace J. Dušek (1967–69). Do konce Ornestovy ředitelské éry (1972) se udržovaly obě větve „západní“ dramaturgie: bulvární (Anderson: Víš přece, že neslyším, když teče voda, 1969; Ayckbourn: Aby bylo jasno, 1970; Simon: Apartmá 719, 1971 ad.) a umělecká (Sartre: Mouchy, r: L. Vymětal, 1968; Williams: Království boží na zemi; Albee: Křehká rovnováha; Frisch: Kdybych mohl začít znovu – 1969; Dürrenmatt: Play Strindberg, 1970; Barnes: Čtrnáctý hrabě Gurney, hl. role V. Postránecký, 1971). Západní ráz repertoáru a inscenace se zřetelným politickým podtextem (Moličre: Óda na krále [Misantrop], r: V. Hudeček, 1968; Klíma: Porota, r: L. Vymětal; Daněk: Vrátím se do Prahy, r: P. Rímský j.h. – 1969) přičetl nastupující normalizační režim MDP k tíži. Odvoláním O. Ornesta z funkce (1972, jako režisér setrval do 1976) skončila více než dvacetiletá éra, během níž se MDP prosadila řadou specifických rysů (západní dramaturgická orientace, nebývalý prostor pro ryze oddechovou produkci, tvorba zacílená k tradičnímu „středostavovskému“ publiku, hry volené s ohledem na uplatnění herců), které v této kombinaci nebyly v 50. letech a první polovině let 60. běžné. Odkazovaly spíše k divadelní praxi předválečné, kterou měla MDP po roce 1950 popřít.
Nový ředitel, režisér L. Poživil (1972–90), začal MDP záhy proměňovat. Ze západní dramatiky zachoval bulvární komedie a detektivky (Christie: Past na myši, 1974; Higgins: Harold a Maude, 1976; Thomas: Stalo se v Chamonix, 1977; Jamiaque: Pan Hamilkar, 1978; O’Hara: Manželství je vždycky riziko, 1979; Simon: Drobečky z perníku, 1982; Thomas: Mandarinkový pokoj, 1984 ad.). Pokračovala linie muzikálů, které inscenoval zejm. R. Mihula (1978–84; Bryll, Gärtnerová: Malované na skle, 1977; Kander: Chicago; Brabec, Renčín, Čiháková: Nejkrásnější válka – 1979; Wassermann: Muž z kraje La Mancha, 1982) a v nichž se uplatňoval několikačlenný baletní soubor MDP. Do popředí pronikala současná dramatika sovětská (Vampilov: Lov na kachny, 1974; Ibrahimbekov: Jako lev, 1975; Čchaidze: Případ most, 1975; Gorinovo podobenství Zapomeňte na Hérostrata!, r: L. Vymětal, 1975), slovenská (Zahradník: Sólo pro bicí /hodiny/, 1973; Překroč svůj stín, 1974; Bukovčan: Luigiho srdce, 1980) a česká (Zelenka: Bumerang, 1974; Otčenášek: Víkend uprostřed týdne, 1975; Petiška: Loupežnice; Koenigsmark: Ostrovy zdánlivé – 1976; Páral, Horanský, Ron: Mladý muž a bílá velryba, 1977; Knitlová: Sekyra na studánky, 1978; Daněk: Příští léto v Locarnu, 1982; Páral, Horanský, Ron: Generální zázrak – 1983 ad.). Autorská a herecká spolupráce M. Horníčka, započatá hrami Dobře utajené housle (1968) a Rozhodně nesprávné okno (1969), plynule pokračovala (Kantor Barnabáš a žáci darebáci, 1972; Dva muži v šachu, 1974; Tři Alberti a slečna Matylda, 1977; Malá noční inventura, 1982; Třináctá sestra, 1984; Můj strýček kauboj, 1987; Romeo, Julie a bratr Lorenzo, 1989). Dramaturgie se nově zaměřila ke klasickému dramatu a tragédii (Hauptmann: Před západem slunce, 1974; Schiller: Marie Stuartovna, 1975; Hugo: Ruy Blas; Lermontov: Maškaráda – 1980; Corneille: Cid, 1983). Inscenace upoutávaly především hereckými kreacemi (Casona: Dům se sedmi balkony s J. Adamovou; Higgins: Harold a Maude s M. Rosůlkovou; Jamiaque: Pan Hamilkar s V. Voskou; Feydeau: Champignolem proti své vůli s L. Lipským – 1981). Ambicióznější režie se objevovaly sporadicky (např. Miškovo nastudování Goethova Urfausta v Dürrenmattově úpravě s E. Cupákem a D. Syslovou, 1976). Autorské pojetí režie a aktivizace všech jevištních prostředků sjednocovaly inscenační tvorbu K. Kříže (1982–87; Beolco-Ruzzante: Co řekl Ruzzante, 1982; Koenigsmark: Adié, miláčku, 1983; Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot; Shakespeare: Sen noci svatojanské, 1984; Valenta, Gallerová, Kříž: Jdi za zeleným světlem, 1985; Radičkov: Mela, 1986 ad.), na níž se scénograficky podílel J. Malina. Soubor, z něhož odcházeli poslední příslušníci původní herecké gardy, se zcela proměnil. Nově byli angažováni P. Soukup, A. Švehlík, H. Kratochvílová-Friedrichová, N. Konvalinková, Z. Adamovská, P. Rímský, M. Vašinka, V. Galatíková, J. Jurištová, B. Rösner, D. Vejražka, K. Augusta, L. Frej, V. Vydra, J. Kaňkovský, J. Leichtová, Z. Hradilák, S. Oubram, P. Pípal, M. Stropnický, J. Samek, L. Vaculík, G. Bubník, J. Meduna, M. Vávra, S. Zindulka. V 70. letech tu krátce působili J. Bartoška, K. Heřmánek a J. Tříska. Dramaturgyní se stala vedle A. Kožíkové dosavadní lektorka L. Janská (1979). Po odchodu A. Weniga (1978) neměla MDP vlastního jevištního výtvarníka; spolupracovalo mnoho scénografů různého zaměření a výtvarného názoru. V druhé půli 80. let tu působili režiséři N. Snítil a P. Novotný. Významnější inscenace byly dílem vrátivšího se L. Vymětala (1986; Horváth: Soudný den, 1988; Hildesheimer: Obětovaná Helena, 1989) a hostujícího M. Macháčka (O’Neill: Smutek sluší Elektře, 1987). Za Poživilova vedení se přestala respektovat předchozí profilace jednotlivých scén; i to odráželo programovou neujasněnost.
Během Poživilovy éry nastaly změny i v dosavadní skladbě působišť MDP. Divadlo Komedie, 1972–79 propůjčené souboru Divadla J. Wolkra, které procházelo rekonstrukcí, bylo poté z důvodů adaptace uzavřeno. Připojením divadla Rokoko získala MDP 1975 další scénu. 1976 bylo uzavřeno Komorní divadlo pro plánovanou rekonstrukci, která se však neuskutečnila. Do znovuotevření Divadla Komedie disponovala MDP jen dvěma scénami (Rokoko a ABC).
V druhé polovině 70. let bylo součástí MDP Kreslené divadlo a dočasné útočiště tu nalezla baletní skupina s choreografem P. Šmokem (1975–79), pozdější Pražský komorní balet.
V 90. letech se MDP zásadně proměnila organizačně, umělecky i personálně. Ředitelem se stal 1990 dramaturg a dramatik J. Vedral, s nímž přišel dramaturg M. Urban (oba do 1994). Byli angažováni režiséři L. Engelová, M. Horanský (oba do 1994) a P. Palouš (do 1993). Znovuotevřením Komedie 5. 1. 1991 (adaptované podle návrhu arch. J. Pragera), přezvané na Divadlo „K“, se provoz rozšířil na tři scény, opět programově diferencované. Od sez. 1991/92 získala každá v rámci MDP uměleckou autonomii, vlastní vedení a dosud jednotný soubor byl rozdělen. Od 1995 je ředitelkou MDP R. Pipková.
Divadlo „K“ se již v sez. 1990/91 vyhranilo jako dramaturgicky náročná a inscenačně průbojná scéna (Dürrenmatt: Achterloo, r: M. Horanský; Vostrý: Lotos na mrazu, r: L. Bělohradská; Różewicz: Bílé manželství, r: P. Palouš). Nastoupená linie pokračovala pod vedením P. Palouše (1991–93), kdy došlo k přejmenování na Divadlo Ká. Přešel sem dramaturg M. Urban, režiséři L. Vymětal (do 1993; Kundera: Jakub a jeho pán; Pinter: Zrada – 1992; Dostojevskij, Kohout: Hráč, 1993) a P. Palouš (Kafka, Vedral: Zámek, 1991; Shakespeare: Troilus a Kressida, 1992). S novým uměleckým šéfem, režisérem M. Dočekalem, nastoupila 1994 skupina herců z Divadelního spolku Kašpar a dramaturg V. Kremlička. Profil scény, která se od května 1994 vrátila k názvu Divadlo Komedie, formují režiséři M. Dočekal (Goethe: Clavigo; Tirso de Molina: Doňa Juana – 1994; Grillparzer: Alpský král a Nelida, 1995; Čechov: Tři sestry, 1996; Shakespeare: Kupec benátský, 1997) a J. Nebeský (Shakespeare: Hamlet, 1994; Strindberg: Sonáta duchů, 1995; Beckett: Konec hry, 1996; Lagronová: Terezka, 1997; Calderón: Dcera vichřice, 1998). Výraznou osobností generačně dosti sourodého souboru (V. Čermáková, E. Černá, D. Batulková, Z. Geislerová, P. Lustigová, A. Štréblová, L. Trmíková, D. Matásek, M. Mejzlík, D. Prachař, A. Rašilov, J. Štrébl, M. Učík ad.) je D. Prachař (Hamlet, Hamm v Konci hry). Hledáním živého významového sdělení inscenovaných děl, aktualizovaných jevištními prostředky i textovými úpravami (Clavigo, Tři sestry), originální dramaturgií (D. Ullrichová) a režijní kreativitou zejm. J. Nebeského se Komedie stala v 90. letech osobitou pražskou scénou.
Zábavné zaměření ABC vyznačili Švandrlíkovi Černí baroni (dram: V. Venclík, 1990) a Dumasovi Tři mušketýři v Planchonově úpravě (1991). Umělecký šéf M. Horanský (1991–93) orientoval scénu ke klasické komedii (Wilde, Shakespeare, Gozzi) a k původním adaptacím (Jarry, Vedral: Nadsamec, 1993). Pod vedením M. Schejbala (od 1994) a v dramaturgii J. Paterové (1994–98) se prosadil hudebnědramatický žánr (Svoboda, Vedral: Pěna dní, 1994; Dabadie, Savary: D’Artagnan; Lennart, Merrill, Styne: Funny Girl – 1995; Strauss: Cikánský baron aneb…, 1996) a bulvární kusy (Higgins: Harold a Maud, 1995; Christie: Past na myši; Simon: Dámská jízda; Thomas: Charleyova teta – 1996; Ridley: Vlak duchů, 1998 ad.), doplňované osvědčenými klasickými tituly (Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1997). Ansámbl, s nímž ABC 1991 začínalo, se během 90. let značně obměnil; prosazovali se zejm. herci mladé a střední generace (F. Blažek, O. Brousek ml., V. Gajerová, J. Hrušínský, V. Jeníková, S. Laurinová, K. Špráchalová, V. Žehrová, Z. Mahdal, S. Schuller).
V Rokoku působil 1991–93 Divadelní spolek Kašpar vedený režisérem J. Špalkem. Mladá, názorově spřízněná skupina, usilující o generační divadlo herecké výpovědi (Fischerová: Hodina mezi psem a vlkem, 1991; Kleist: Katynka; Fryan: Don Quijote a Číňani; Giraudoux: Ondina – 1992 ad.) se po dvou letech rozštěpila. Jedna část s režisérem Dočekalem přešla do Divadla Ká, druhá vystoupila ze svazku MDP a osamostatnila se. Do uvolněného Rokoka od sez. 1993/94 přišel kolektiv ústeckého Činoherního studia vedený P. Poledňákem a režiséři J. Kališová, M. Pavlík a Z. Potužil. Herecký soubor Činoherního studia (M. Durnová, H. Sršňová, J. Staňková, J. Carda, V. Čech, L. Král, M. Ronec, O. Sládek) doplnili v první pražské sezoně B. Lukešová, L. Vlasáková, Z. Dušek, J. Meduna, S. Šárský. Postupně přibyli J. Juklová, L. Skořepová, J. Bábek, M. Roden, P. Štěpánek a R. Fidlerová. Krátce byli jeho členy V. Dlouhý a E. Salzmannová. Zpočátku se hrály přenesené inscenace z Ústí. První nové premiéry (Mailer: Katova píseň, dram: P. Němec, Z. Potužil, 1994; Poledňák, Verner, Beránek: Romové a Julie aneb E 55 Story, 1995, r: P. Poledňák) navazovaly kontroverzní tematikou a jevištní razancí na tvorbu Činoherního studia Poledňákovy éry. 1995 převzal vedení Rokoka Z. Potužil, režiséra Pavlíka vystřídal O. Zajíc. Sérií her s tématikou generačních střetů, mladistvého vzdoru a individualistické revolty (Walker: Nic svatého, r: E. McLaren; Towsendová, Potužil, Němec: Tajný deník Adriana Krtka, r: Z. Potužil – 1995; Genet, Potužil, Němec: Querelle z Brestu, r: Z. Potužil, 1996; Durang: Nevyléčitelní, r: O. Zajíc; Shakespeare: Romeo a Julie, r: Z. Potužil – 1997 ad.) se Rokoko vymezovalo jako divadlo pro mladé publikum. Poeticky stylizované Potužilovy inscenace navázaly na tvorbu Divadla na okraji; ožil tu i jeho někdejší repertoár (Romeo a Julie; Jelínek: Sladce a moudře; Gogol: Revizor, 1998).
Literatura
F. Tetauer: Světoví klasikové v MDP v období 1950–1953, Divadlo 5, 1954, s. 156; alm. Městská divadla pražská 1950–1955, b. d.; alm. Padesát let MDP, 1958; J. Träger: Opožděně, ne však pozdě, DN 4, 1960/61, č. 9, s. 3; J. Černý: Bludný kruh, DN 6, 1962/63, č. 20, s. 4; A. Radok: Budoucnost MDP, DN 6, 1962/63, č. 23, s. 54; R. Rolland: Hra o lásce a smrti, rozbor inscenace, 1969; alm. Dvacet let MDP [1970]; L. Daneš: Zasloužilý umělec prof. L. Poživil, rozmn. MDP 1988; O. Ornest, M. Valtrová: Hraje Váš tatínek ještě na housle?, 1993; Z. Hedbávný: Alfréd Radok, 1994; J. Černý: Dana Medřická, 1995; sb. Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, 70 let divadla v paláci U Nováků, 1999; M. Boková: Václav Voska, 1999; J. Machalická: Režisér Karel Kříž, 1999.
Významné události
- 1950: vznik (založení), Praha
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 262—268
Autor: Eva Šormová
