Kittl, Johann Friedrich
V českých pramenech psán Jan Bedřich. Jako syn úředníka schwarzenberského panství byl vychován německy. Studoval práva v Praze a současně klavír a kompozici u V. J. Tomáška, od kterého odešel po osobní roztržce. Po studiu nastoupil 1831 zaměstnání u finanční prokuratury, ale opustil je, povzbuzen úspěchem pražského koncertu z vlastních skladeb (8. 5. 1836) a mezinárodním ohlasem své Lovecké symfonie (1838), kterou rok po pražské premiéře uvedl L. Spohr v Kasselu (1839) a F. Mendelssohn-Bartholdy v Lipsku (1840) a v Paříži. O šíření svých skladeb usiloval K. i zahraničními cestami. Seznámil se s významnými osobnostmi, L. Spohrem (1833), H. Berliozem (1846), H. Marschnerem, F. Lisztem, F. Brendelem, zvl. však již 1832 s R. Wagnerem, s nímž živě korespondoval. V Praze patřil k zemským patriotům a pohyboval se v německých i českých kruzích, mj. přispíval po 1835 do písňové edice Věnec ze zpěvů vlastenských. Stýkal se s generačně blízkým A. W. Ambrosem a se skupinou mladších Tomáškových žáků (E. Hanslick, H. Hampel), propagujících soudobou tvorbu. S podporou pražské šlechty byl 4. 7. 1843 jmenován ředitelem konzervatoře, kde přednášel hudební teorii a od března 1844 dirigoval koncerty ústavního orchestru. Asi od 1860 začala jeho činnost trpět následky nemoci a neurovnaným způsobem života. Navzdory pomoci několika mecenášů se úpadku nepodařilo zabránit a K. musel 1865 ředitelské místo opustit. Odešel jako soukromý učitel do Lešna [Lissa, tehdy Prusko], kde ve špatných poměrech zemřel.
V Praze 1840–60 patřil K. k nejvýznamnějším autorům, interpretům a nejprůbojnějším dramaturgům. Velmi aktuální byla zvl. jeho dramaturgie orchestru konzervatoře, kde 1845 nastudoval Berliozovu předehru Král Lear. Provedení inspirovalo skladatele k návštěvě Prahy (1846) a k osobnímu provedení Fantastické symfonie se spojeným divadelním a konzervatorním orchestrem (pětivětá verze poprvé v Rakousku). Studenti konzervatoře v tomto ředitelském období několikrát účinkovali při významných uměleckých událostech, což zvýšilo prestiž ústavu a přineslo jim praktickou zkušenost (45 studentů hrálo 1854 ve StD při pražské premiéře Wagnerovy opery Tannhäuser, nezjištěný počet při Wagnerových pražských koncertech v únoru a březnu 1863 ad.).
Největším K. operním úspěchem se stala hned první ze tří zachovaných oper, Bianca und Giuseppe oder die Franzosen vor Nizza, na libreto, které mu 1846 věnoval R. Wagner. Po pokusech u C. G. Reissigera a F. Hillera našel tak Wagner uplatnění pro text, jímž se zabýval od poloviny 30. let a nakonec jej odložil. Libreto v dramaturgickém rozvrhu sleduje vzor francouzské velké opery. K. rozvinul lyrické pasáže, vytvořit rozsáhlé scénické komplexy typu tabló a uplatnil vojenský, chrámový aj. lokální kolorit (pochod ze 2. jedn., který doprovází scénu Francouzů obléhajících Nizzu, se osamostatnil v revoluci 1848). Wagner těsně před premiérou (v dopise ze 4. 1. 1848) požadoval škrt v závěru opery, kde hrdina, vtažený do tragických událostí dobytí města (1793), před smrtí burcuje k jeho obraně; Wagner zde cítil oslabení svého velkooperního záměru ukázat sílu historie, ničící individuální osud. K. jeho přání nevyhověl. Vedle nových nastudování ve StD (1849, 1852, 1857, 1868, 1870, 1886), PD (1875, překlad B. Pešky) a spojenými silami pražské konzervatoře, Akademie múzických umění a ND (1961, překlad K. Leiss) byla opera dávána v Drážďanech (1852), ve Frankfurtu n. M. (1853), Štýrském Hradci (1854) a v Hamburku (1886) a patřila k nejhranějším domácím dílům. Koncertně ji provedl soubor ND ve StD 2003. Menší ohlas měla lyrickokomická opera z Francie za Ludvíka XIV. Die Waldblume (1852), jejíž libreto založil C. J. Hickel na převlecích a záměně osob; K. ji koncipoval jako operu buffa. V repertoáru se neudržela ani velká opera o povstání obrazoborců v Nizozemsku 1567 (Die Bilderstürmer, 1854), v níž vedle již zmíněných schopností K. prokázal umění diferencované instrumentace. Její libreto však příliš zřetelně čerpalo z Meyerbeerových oper Hugenoti a Prorok.
Dílo
Soupis uvádí ČHS a MGG 2003.
Práce pro divadlo
Daphnis Grab, opera, 1 jedn., t: Poeschl, 1823–25 [?], zničeno; Bianca und Giuseppe oder die Französen vor Nizza, opera, 4 jedn., t: R. Wagner podle Königova románu Die hohe Braut, komp. 1846–48, 19. 2. 1848 StD, kl. výt. Leipzig [1853], samost. vyd. Pochod a mnoho úprav, not. materiál bez 1. jedn. v archivu ND, libr. vyd. 1848, česky 1875, jako Die hohe Braut provedeno v Hamburku 2. 1. 1886, revize Zumpe; Die Waldblume, lyricko-kom. opera, 3 jedn., t: Hickel, 20. 2. 1852 StD, not. mat. – archiv konzervatoře v Praze, libr. vyd. 1852; Die Bilderstürmer, velká tragická opera, 3 jedn., t: J. E. Hartmann, 20. 4. 1854 StD, libr. vyd. 1854?, not. mat. v archivu ND, sv. II a III partitury z pozůstalosti A. Čecha v Ústavu hudební vědy FF UK.
Prameny a literatura
Bohemia 22. a 24. 2. 1848 [Bianca]; 22. a 29. 2. 1852 [Waldblume]; 21. a 23. 4. 1854 [Bilderstürmer]; Österreichisches Theater- und Musikalbum, 10. a 17. 3. 1848 [Bianca]; Frankfurter Konversationsblatt 1853, s. 354 [Bianca]; Neue Zeitschrift für Musik 40, 1854, s. 221–223 [kl. výt. Bianca]; W. Neumann: J. F. K., Kassel 1857; E. Meliš, Lumír 1857, s. 1191–1192; A. Meissner: Geschichte meines Lebens [1885], jako Ich traf auch Heine in Paris vyd. R. Weber, Berlin 1973 [Bianca]; Teuber III, s. 372–373, 405; Hanslick: Aus meinem Leben; R. Prochazka: Musikalische Streiflichter aus alten und neuen Tagen, Dresden 1897, s. 74–75 [dopis Wagner–K.]; E. Rychnovsky: Beschreibendes Verzeichnis der Musik- und Theater-Autographensammlung Donebauer, 2. vyd., 1900, s. 129 [Bianca, dopis K.–Spohr]; J. Herain: Kdy a kde se narodil J. B. K., Dalibor 27, 1904/5, s. 73–74; E. Rychnovsky: J. F. K. Ein Beitrag zur Musikgeschichte Prags, I–II, 1904 [do 1848]; A. Šilhan: L. Spohr a jeho styky s Prahou, Hudební revue 2, 1909, s. 453–463; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; Nejedlý: Smetana II, III, IV; E. Newmann: The Life of Richard Wagner, New York 1933, s. 221–223; M. Tarantová: Dopisy R. Wagnera, Tempo 17, 1938, s. 149–153, 162–165; J. Plavec: František Škroup, 1941; M. Tarantová: J. F. K., 1948; J. Burghauser, předml. k vydání partitury J. B. K.: Symfonie Es dur Lovecká, 1960; A. Buchner: Franz Liszt in Böhmen, 1962, s. 189–191 [Bianca, dopis K.–Liszt]; M. Poštolka: Hudební památky Morawtzovy sbírky, ČNM 1962, s. 89–113, zde s. 95 [Bianca]; DČD II; R. Wagner, Sämtliche Briefe, II, Leipzig 1970, s. 133, 144–145, 321–322, 339, 424, 528, 581, 586–587 [Bianca, koresp. Wagner–K.]; R. Wagner, Mein Leben. Vollständige kommentierte Ausgabe, München 1976, s. 166, 198, 240, 241 [Bianca]; M. Ottlová: Die französische grand opéra in der Entwicklung der tschechischen Nationaloper, 2. Romantikkonferenz, Schriftenreihe der Hochschule für Musik „Carl Maria von Weber“, 3. Sonderheft, Dresden [1983], s. 82–90 [Bianca], polsky vyd. in: Rola wielkiej opery francuzskiej w rozwoju czeskiej opery narodowej, Muzyka 29, 1984, s. 45–50; I. Vetter: Wagnerforschung literarisch. Richard Wagner als Librettist von J. F. K.s Oper Bianca und Giuseppe, oder: Die Franzosen vor Nizza (1848), in: Wagnerliteratur–Wagnerforschung, sborník, Mainz 1985, s. 163–179; M. Pospíšil: Vojenský kolorit v české opeře 19. století, Documenta pragensia VI/2, 1986, s. 398–405 [Bianca]; Tyrrell: Czech Opera; I. Vetter–E. Voss: Die hohe Braut, Wagner 10, 1989, s. 50–65; G. Payzant: Eduard Hanslick and Ritter Berlioz in Prague. A Documentary Narrative, Univ. of Calgary Press 1991; E. Hanslick: Sämtliche Schriften. Historisch-kritische Ausgabe, vyd. D. Strauss, Wien ad. 1993, sv. I/1, 1844–1848; 1994, I/2, 1849–1854 [zvl. koncerty]; Lomnäs–Strauss, rejstříky ve sv. I, s. 340, 401, a sv. II, 338 [zvl. koncerty]; P. Petráněk (vyd.): J. B. K.: Bianca und Giuseppe a dokumenty ke K. operní tvorbě, sb. k premiéře ND 2003 [obs. kritiky provedení 1848–75, koresp., text libreta ad.]. • Obsah opery: Branberger [Bianca und Giuseppe]; Hostomská 1959, 1993. • Mendel; Rieger [chybné datum nar.]; Wurzbach; Otto; ČHS [lit.]; Grove 1980 a 2001; Grove-opera; Lexikon zur deutschen Musik; MGG 2003.
Životní události
- 8. 5. 1806: narození, Orlík
- 20. 7. 1868: úmrtí, Lešno, Polsko
Další jména
Jan Bedřich
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 265–268
Autor: Marta Ottlová