Kautský, Jan Václav
Psán též Kaucký nebo Koucký, v něm. prostředí Kautsky, Kautzky či Koutzky, Johann. Zeť malíře pražského StD P. A. Jaicha. Manžel Jaichovy dcery, herečky a spisovatelky Wilhelminy (Minny) K. (1835 nebo 1837 Štýrský Hradec–1912 Berlín), s níž měl tři syny: předního sociálnědemokratického politika Karla K. (1854 Praha–1938 Amsterdam), Hanse K. (nar. 1864 ve Vídni), divadelního malíře, a Fritze (Friedricha) K., divadelního technika.
Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u figuralisty Ch. Rubena (1844–46) a krajináře M. Haushofera (1847–50), posléze pokračoval na malířské akademii v Düsseldorfu u J. W. Schirmera. Už v Praze se soustředil především na krajinomalbu. Ve svých dílech zachytil některá místa jihočeské krajiny (Partie na Schöningru u Krumlova, 1847, Partie nad Vltavou, 1848, Město Rožmberk, 1849, Lannova loděnice v Českých Budějovicích, s. a.), či pražské motivy (Pohled na Hradčany za jitra). Zároveň se zajímal o divadlo. Účinkoval (patrně ještě jako student) v pražském ochotnickém česko-německém Mikulášském divadle na Starém Městě a spolu s E. Heroldem se podílel na výpravách pro ně. Tam se seznámil s Jaichem a jeho rodinou a s dalšími významnými osobnostmi (P. Švanda ze Semčic st., A. a K. Čechové, E. Pešková, F. F. Šamberk ad.). Snad už 1852 začal příležitostně pracovat pro StD. První jeho doloženou prací byla (spolu s Mössnerem a Jaichem) dekorace ke slavnostnímu projevu, jímž byl 6. 6. 1854 zjeviště StD pozdraven František Josef I. při návštěvě Prahy. Spolupráci se StD i v dalších letech dokládají zachované smlouvy na konkrétní typové dekorace a doplňky, popříp. na opravy již existujících kusů. 1861 se stal členem souboru StD.
Po vzniku PD pro ně začal pracovat; od listopadu 1862 do konce března 1864 vytvořil hlavní oponu s motivem Pražského hradu, Staroměstského náměstí, Vyšehradu, Karlštejna, Řípu a Blaníku, dále mezioponu, tři šerpy k oponě, dvě proscéniové stěny, portálové sufity a alegorické malby na stropě hlediště v renesančním stylu. Podílel se na tvorbě dekoračního fundu PD (např. pokoj nádherný a měšťanský, krajina otevřená, síň, červený sál, středověké a gotické město, černý les, vesnice, selský dvůr, římský sál) a doplnil jej kulisami (draperie, kulisy lesní) a sufitami (nebe, oblaka, klenutý strop ad.). Nedočkal se jmenování „zemským divadelním malířem českým“, ani zaměstnání své ženy v PD. Již 1862 spolupracoval s vídeňským dvorním divadlem jako externista, 1863 odešel do Vídně a stal se malířem dvorní opery se smluvní povinností 12 dekorací ročně.
1864 založil ve Vídni s C. Brioschim soukromou dílnu na výrobu dekorací, 1874 byl ke spolupráci přizván též H. Burghardt (B-B-K). K. řídil firmu (od 80. let prakticky samostatně) do 1892, pak ji převzali jeho synové, jejichž partnerem se stal F. Rottonara. Firma dodávala dekorace do celé Evropy i do zámoří, především do USA. Mnohdy sloužily tytéž dekorace v různých městech k různým účelům. Zvláště náročné výpravy pro velké scénické podívané putovaly i mezi různými divadly. Např. Cesta kolem světa byla provedena nejdříve ve vídeňském Carltheater, odtud byl celý dekorační soubor převezen do Štýrského Hradce, pak se uplatnil v Teplicích a následně v Brně. Podobně Cesta na Měsíc přišla do Teplic z Prahy a po odehrání putovala do Milána.
Po odchodu do Vídně spolupracoval K. nadále s pražskou českou i německou scénou. Jeho starší typové dekorace z fundu PD používalo nejen ND, ale též některé divadelní společnosti (řadu z nich odkoupili 1886 pro své soubory J. Pištěk a P. Švanda st.). K originálním pracím, které K. v PD vytvořil, patřila výprava k Šeborově opeře Templáři na Moravě (1865), ke Gounodovým dílům Faust a Markéta (1867) a Romeo a Julie (1869) či k d’Enneryho a Cormonově hře Dva sirotci (1876), v nichž se spojovala výtvarná fantazie s citem pro realizační potřeby textu či libreta. Ve výpravných kusech z exotických prostředí, jež se hrávaly na velkých letních jevištních, mohl K. vedle fantazie uplatnit i práci s technicky náročnými efekty a triky. Tyto práce posunuly vývoj jevištní techniky (t: různí aut.–h: Ad. Müller: Oslí kůže, Novoměstské divadlo 1866, F. Suppé: Ku měsíci aneb Divy přírody, Nové české divadlo 1879, M. Kautská–A. Pulda–J. Klička: Společnost atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř, Nové české divadlo 1879).
K. se zúčastnil soutěží na výtvarnou výzdobu ND a přihlásil do ní také malovanou oponu s antickým námětem Apollona a devíti múz. Když byla 1881 dána přednost Ženíškovým návrhům, nabídl K. oponu Národnímu divadlu v Brně, kde po několik desetiletí sloužila. Ani jeho další snahy o větší podíl na výtvarné výzdobě ND neměly odezvu; uplatnilo se pouze jeho výtvarné řešení proscénia a zdobných částí portálu rámujících oponu. K. se svým ateliérem však významně ovlivnil podobu scénického výtvarnictví v pražském ND v jeho prvním desetiletí. Vzniklo 50 typových dekorací (např. antická ulice, řecký sál, románská síň, česká vesnice, tropický prales ad.) a přes 50 originálních. K nejvýznamnějším patřily dekorace ke Smetanově Libuši k prvnímu otevření ND 11. 6. 1881. Sestávaly z exteriérů i interiérů, zahrnovaly komnatu Libušinu, nádvoří, slavnostní sál, horskou krajinu, selský dvůr a staročeský pokoj. Komnatě byly po premiéře vytýkány historicky zkreslené detaily (např. motivy z germánského a egyptského světa) a komise vedená ředitelem Maýrem si vyžádala v tomto smyslu změny. Za „skvostnou“ K. práci „zevnějšího lesku“ (O. Hostinský) byly považovány jeho části výpravy k Meyerbeerovým Hugenotům v ND (1881), dobře byla přijata i výprava pro druhé nastudování Dvořákova Dimitrije (1883), jež vycházela ze studia ruských pramenů, a k Bendlovým Černohorcům (1886). Značnou pozornost vzbudily velkolepé fantaskní dekorace k hojně navštěvovaným baletům Excelsior (1885, též Holzer) a Amor (1886) a k baletní féerii Flik a Flok (1886).
Pražskému německému divadlu dodával vídeňský ateliér v 80. letech 19. stol. dekorace podle vlastních návrhů, případně později realizoval návrhy jeho výtvarníka Parcivala de Vry. Z originálních výprav bylo zvláště komentováno „věrné napodobení sálu vídeňského Hofburgu“, které firma B-B-K dopravila do Prahy 17. 10. 1887 pro představení ke 100. výročí pražské premiéry Mozartovy opery Don Giovanni.
K. činnost na našem území se neomezovala pouze na Prahu. Zřizovatelé vznikajícího Národního divadla v Brně (1881) vyzvali K. (kromě nabídky k umístění opony) k účasti na budování a výzdobě divadla. Pro dočasné působiště scény v sále Besedního domu vypracoval K. projekt jevištního zařízení a portálové masky jeviště. Po zrušení provizoria se ujal vybavení budovy na rohu Radwitova náměstí a Veveří ulice a vytvořil také několik nových dekoračních celků.
Pro nové městské divadlo v Liberci (1883, arch. Fellner–Helmer) dodal ateliér B-B-K rozsáhlý a tematicky pestrý fundus 30 scén s množstvím doplňků, k nimž ještě následujícího roku připojil dekorace dvou pokojů. Přes tuto pestrost kritika inscenátorům při provedení Shakespearova Julia Caesara vytýkala některé anachronismy (např. římské forum mělo dekoraci tropického lesa, v interiéru Caesarova domu visel obraz světce, Pompeiovu sochu nahrazoval komturův náhrobek z Mozartovy opery Don Giovanni). Po několika letech, kdy do libereckého depozitáře dodával potřebné scenérie místní malíř W. Beckert, přispěl ateliér B-B-K k vybavení scény znovu 1886/87, když výpravu Wagnerova Tannhäusera doplnil dekoracemi Venušiny sluje a krajiny pod Wartburgem. Ateliér B-B-K vybavil základním fondem také nově vybudované městské divadlo v Karlových Varech (1886, Fellner–Helmer), s repertoárem zaměřeným na soudobé komedie a operety. Dle některých pramenů měl K. podíl také na výpravách pro divadla v Poděbradech (1861) a Plzni (od 60. let) a byl autorem opony pro ochotnické divadlo v Žamberku.
K. scénická tvorba vycházela zvláště ve svých počátcích z dobové romanticky orientované konvence. K. ji však postupně překonával a pod vlivem vlastních historických a etnografických studií naplňoval aktuální realistické tendence s důrazem na výpravnost a efekt. Snažil se odpoutat od dvojrozměrnosti malířské plochy, pojímaje dekoraci jako prostorovou, trojrozměrnou záležitost. Členil scénický prostor pomocí různých prvků (praktikábly, můstky, schody, mobiliář, rekvizity) horizontálně i výškově. Význam malířského ateliéru B-B-K pro divadelnictví celé monarchie této doby je obdobný významu projekční kanceláře Fellner–Helmer pro stavbu divadel. Sám K. svým dílem značně posunul českou scénografii 19. století směrem k nastupujícímu realismu a na pražských scénách připravil půdu pro realistický iluzionismus.
Dekorace (opery a hry s hudbou)
StD a Novoměstské divadlo: 1854: Úprava scény pro slavnostní projev k návštěvě Františka Josefa I. a císařovny Alžběty (spolu s Mössnerem a Jaichem), Meyerbeer: Die Hugenotten (královská zahrada), Meyerbeer: Robert der Teufel (skalnatá krajina); 1855: Raimund–Kreutzer: Der Verschwender (skalnaté údolí s proměnou, zahradní palác a výhled ze sálu, též Jaich, česky Marnotratník, 1855); 1859: C. Binder: Tannhäuser (parodie, Novoměst. divadlo, spolu s Jaichem), Hertel–Ad Müller: Flik’s und Flock’s Abenteuer (Novoměst. divadlo, pohledy na Stolzenfels, Pešť a „Possenhofen“ [zřejmě fiktivní „Fraškov“]); 1860: Offenbach: Orfeus in der Unterwelt (krajina), Meyerbeer: Dinorah (les); 1861: Gounod: Faust und Margarethe; 1867: Meyerbeer: Die Afrikanerin (Madagaskar, před královninou zahradou, též Mössner). • PD a Novoměstské divadlo: 1864: Bellini: Norma (římský sál); 1865: Šebor: Templáři na Moravě (krajina u Prahy); 1866: Kol. aut.–Ad. Müller: Oslí kůže (Novoměst. divadlo, s Brioschim); 1867: Gounod: Faust a Markéta (město, hora čarodějnic, s Brioschim); 1869: Gounod: Romeo a Julie (zahrada). 1872: Offenbach: Sněhulák (s Burghardtem); 1875: Lecocq: Giroflé-Girofla (s Brioschim); 1876: Cormon–d’Ennery: Dva sirotci; 1877: Verne–Csepreghy–Suppé: Carův kurýr (Novoměst. divadlo); 1878: Anon.: Mořem, vzduchem, aneb Cesta za štěstím; 1879: M. Kautská–A. Pulda–J. Klička: Společnost atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř; 1882: Smetana: Prodaná nevěsta (náves). • ND: 1881: Smetana: Libuše (též 1883, B-B-K a Brücknerové), Verne–d’Ennery–Suppé: Cesta kolem světa v 80 dnech; Meyerbeer: Hugenoti; 1883: Dvořák: Dimitrij; 1884: Gounod: Faust a Markéta (bakchanale, závěrečná scéna), Fibich: Nevěsta messinská (palácová síň, též Holzer a Brücknerové); 1885: Manzotti–Marenco: Excelsior (sídlo génia světla a věd, též Holzer); Wagner: Lohengrin (nádvoří, též Gruner); 1886: Bendl: Černohorci, Goldmark: Královna ze Sáby (Šalamounův chrám, též Holzer), Hertel: Flik a Flok (mimo firmu, též Holzer); Manzotti–Marenco: Amor (mimo firmu); 1887: Manzotti–Giorza: Narenta (orientální město, též Holzer); 1888: Meyerbeer: Prorok (vnitřek chrámu, též Holzer); 1889: Smetana: Hubička (světnice, mimo firmu); 1890: Goldmark: Merlin (kouzelná zahrada, též Holzer); 1891: Bendl: Lejla (Alhambra, též Holzer), Vrchlický–Fibich: Smrt Hippodamie (palác), Bayer: Královna loutek (celá výprava). • Brno, městské divadlo (do 1885 B-B-K): 1873: Meyerbeer: Die Afrikanerin (prostranství s chrámem a královským palácem, též Jaich), Wagner: Lohengrin (gotický sál); 1875: Offenbach: Urlaub nach Zapfenstreich, Joh. Strauss: Die Fledermaus, Verne–d’Ennery: Die Reise um die Erde in 80 Tagen (vypůjčená výprava); 1885: Nessler: Der Trompeter von Säkkingen (dekorace předehry, zámek v Heidelbergu), Meyerbeer: Der Prophet (radniční sál); 1891: Weber: Oberon, König der Elfen; 1892: Bayer: Die Puppenfee. • Teplice, městské divadlo (vesměs B-B-K): 1875: Lecocq: Angot, die Tochter der Halle; Verne–d’Ennery: Die Reise um die Erde in 80 Tagen (vypůjčená výprava); 1876: L’Arronge–Zell: Die Reise nach dem Mond und unter‘s Meer (vypůjčená výprava); 1880: Lecocq: Die schöne Perserin; 1886: Nessler: Der Trompeter von Säkkingen (nádvoří, zámecký sál, park).
Prameny a literatura
Archiv ND; divadelní cedule 1854–92 v NMd; Národní archiv (dříve SÚA), fond Zemského výboru; divadelní oznámení v denících a časopisech Brünner Zeitung s přílohou Brünner Morgenpost, Reichenberger Zeitung, Karlsbader Badeblatt, Teplitzer Anzeiger a Teplitzer Zeitung. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1861, s. 18; 1863, s. 18; F. G.: Dekorační malíř pan K., Lumír 13, 1863, s. 69; F. X. Jiřík: Vývoj malířství českého ve století XIX., Dílo 6, 1909, č. 5–9; Nejedlý: Opera ND I; Z Wirth: Od Kotců k Národnímu divadlu, Umění 11, 1938, s. 219–236; J. Port: Národní divadlo–klenotnice českého výtvarného umění, Národní divadlo 29, 1953, č. 4, s. 20; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, passim; Javorin, s. 192; J. Němeček: Opera ND v období F. A. ·uberta 1883–1900 I/2, 1968, s. 378, 380, 438, rkp. DÚ; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater). Ein Verzeichnis der aufgeführten […] Stücke […], II, 1811–1974, Wien 1975; E. Reitharová: Malířství, in: Praha národního probuzení, 1980, s. 400; DčD III; Soupis repertoáru ND; B. Srba: Scénické výpravy Meyerbeerových oper na českém jevišti, Hudební věda 21, 1984, s. 376–385, obr.; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien 1988, s. 395; B. Srba: Jevištní výprava představení Smetanovy Libuše v Národním divadle z let 1881 a 1883, Divadlo v české kultuře 19. století, sb., 1985, s. 167–187, obr.; B. Srba: Der Bühnenbildner J. V. K. und seine Arbeit für die tschechische Bühne, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, 1992/1993, H 27–28, s. 69–96, obr.; J. Hilmera: česká divadelní architektura, 1999, s. 31, 41, 70; B. Srba: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862–1883, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, Q 3, 2000, s. 9–75; Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890, III/2, zvl. s. 232–236, 302; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 92–98; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto; Toman; Kosch; ÖBL; Ulrich 1985; Postavy II; NDp; Lexikon zur deutschen Musik; ND po 1883.
Životní události
- 14. 9. 1827: narození, Praha
- 4. 9. 1896: úmrtí, St. Gilgen, Rakousko
Další jména
Kaucký , Koucký , Kautsky , Kautzky , Koutzky , Johann
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 255–259
Autor: Jiří Hilmera, Věra Velemanová