Jeřábková, Jarmila
nahoru...
Provd. Mikulíková. Čelná představitelka novodobého, výrazového tance, zakladatelka českého duncanismu. Ve své interpretační, choreografické a zejm. pedagogické praxi, které se cíleně prolínaly, rozvíjela myšlenky a metodu Isadory Duncanové. Vytvořila metodiku přirozeného pohybu, systém umělecké pohybové výchovy s důrazem na tvořivost a harmonický pohyb (ten je již výsledkem kultivovaného přirozeného pohybu, vychází z vnitřního pocitu z tanečního, hudebního či výtvarného zážitku), rozvíjený v rámci fyziologických a anatomických možností těla. Po začátcích v Sokole a u M. Provazníkové, absolvovala kurz ve škole Elisabeth Duncanové v Klessheimu 1929–32, kam byla vyslána s 8 českými tanečnicemi 1929. Po návratu z Klessheimu vyučovala 1932–34 ve Slaném a od 1934 trvale v Praze, kde jí E. Duncanová předala vedení taneční školy. Soukromý taneční ateliér a škola J. Jeřábkové byly 1934–48 v úzkém kontaktu se Společností E. Duncanové, výtvarníky (K. Svolinský, E. Frinta aj.) a hudebníky (F. Škvor, O. Pařík, J. Vogel aj.). Jeřábková vedla své studio do 1958 soukromě a předala ho Kulturnímu domu v Praze 1, kde zůstala i nadále jeho lektorkou. V rámci školy pořádala od počátku i pravidelné kurzy a instruktáže (např. na zámku v Opatovicích 1935–37, průběžně pro ČSTV, učitelky obecných škol, Čs. červený kříž); s posluchačkami se účastnila mezinárodních setkání (1. cena na Congres d’Education physique artistique v Paříži 1937 aj.) a v padesátých letech uskutečňovala pravidelná vystoupení dětské taneční skupiny s tanečními pásmy (např. Od jara do jara, 1958). Vedle vlastní školy vyučovala od 1938 umělecký tanec na fakultách UK, 1949/50 na PedF UP v Olomouci; 1945–55 vyučovala taneční výchovu ve škole pro slabozrakou mládež na pražských Vinohradech, 1950–55 pracovala pro Výzkumný ústav pedagogický, vedle L. Ogouna spolupracovala na přípravě družstva sportovních gymnastek (mj. E. Bosáková) pro olympiádu v Melbourne 1956 a vytvořila pódiovou skladbu s pěti olympijskými kruhy (Furiant J. Kleina), 1962/63 vyučovala na tanečním odd. LŠU Voršilská, 1968/69 na TKP aj. Její školou prošly např. D. Bořkovcová, J. Smoláková, L. Eremiášová, Z. Pilková, Ž. Bonušová-Wajsarová, E. Blažíčková. Jako interpretka zaujala J. Jeřábková lyrickým, kultivovaným a nenásilným, hudebně citlivým projevem; v letech 1930–61 vystupovala sólově, nebo se svou skupinou založenou 1935, která uvedla její nedějové choreografie: Slovanské tance (1940; orchestr řídil F. Škvor, kostýmy navrhl K. Svolinský), Moravské dvojzpěvy A. Dvořáka, Zpěvy pro ženský sbor op. 15 J. Suka, Zakletá dcera, Vražedný milý a Ranoša z balad V. Nováka, Polka jede O. Zicha (Divadlo na Vinohradech 1943), pásmo V zámku a podzámčí (Divadlo na Vinohradech 1943). Novou Skupinu Jarmily Jeřábkové založila 1967 (1968–69 vystoupení v Německu v rámci Duncan-Gesellschaft, na Akademii R. Duncana v Paříži aj.) a postavila pro ni cyklus Pohybových a tanečních studií většinou na hudbu starých českých mistrů a skladatelů 20. století (Komorní divadlo Praha 1967–72). Se svými tanečnicemi spolupracovala na instruktivních a krátkých filmech (Jak tančila Isadora Duncanová) a na filmu P. Weigla Radúz a Mahulena (1976). Její skupinu od 1975 vedla E. Blažíčková pod názvem Studio komorního tance. J. Jeřábková byla autorkou publikací zaměřených na taneční a pohybovou výchovu, např. Od jara do zimy (spolu s J. Rumlem a J. Lazarovou, Orbis 1963), Dětské taneční motivy a choreografie I.–IV. (Osvětový ústav Bratislava, 1969), Taneční průprava (Praha, SPN 1979).
Literatura
Pilková, Z.: Nad dílem Jarmily Jeřábkové, Taneční listy 1989, č. 5, str. 4 • Kröschlová, J.: Novodobý výrazový tanec v českých zemích in Výrazový tanec, Praha, Orbis 1964 • Kloubková, I.: Výrazový tanec v ČSR: Praha – Brno 1918–1945, Praha, SPN 1989 • Vejmelková, D.: Skupina Jarmily Jeřábkové, Taneční listy 1969, č. 5, str. 11
Životní události
- 8. 3. 1912: narození, Praha
- 21. 3. 1989: úmrtí, Praha
Další jména
Mikulíková
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 123–124
