Jeřábek, Bedřich
nahoru...
Po hereckých začátcích založil a vedl cestující společnost (1909), postupně se stal ředitelem či provozovatelem Divadla sdružených měst východočeských (1914–18), Slovenského národního divadla v Bratislavě (1920–22), Městského divadla v Plzni (1922–26) a dalších. Jako spoluzakladatel a ředitel Velké operety (1929–33) vytvořil v Praze velkoryse pojaté zábavné divadlo.
Pocházel z rodiny hostinského, otec provozoval živnost ve Vrbové Lhotě. J. začínal jako herec u venkovských cestujících společností (V. Choděry, A. Chlumského, M. Kozlanské), které střídal s krátkými angažmá v Lidovém divadle Urania v Praze VII (1903, ředitel J. V. Slukov) a v Městském divadle v Plzni (1907, ředitel V. Budil). 1907 hostoval v brněnském Národním divadle za ředitelství A. J. Frýdy, ale přijat nebyl. Po dalším hereckém angažmá u cestující společnosti J. V. Suka založil 1909 vlastní společnost, kterou provozoval pět let. Před vypuknutím války 1914 se stal ředitelem Divadla sdružených měst východočeských, kam převedl značnou část svého souboru. Po vzniku ČSR uspořádal v létě 1919 zájezd na Slovensko, v září t. r. byl ministerstvem školství a národní osvěty pověřen zahájit činnost Slovenského národního divadla v Bratislavě. První sezonu otevřel 1. března 1920. Divadlo zprvu provozoval jako soukromý podnikatel; disponoval vlastním fundusem, převážnou část ansámblu tvořili členové jeho společnosti. 1920 se ucházel o ředitelské místo v nově zřízeném Českém divadle v Olomouci, ale neuspěl. Od srpna 1920 byl placeným zaměstnancem Družstva Slovenského národního divadla. Pro spory s vedením družstva v dubnu 1922 na funkci rezignoval (ředitelem se stal Josef Hurt) a s velkou částí členstva se vrátil do Čech. Jeho ředitelská kariéra pokračovala v Městském divadle v Plzni (1922–26), v Uranii v Praze VII (1927–29) a ve Velké operetě, kde působil od 1929 až do své předčasné smrti. 1931 se ucházel opět o zadání Městského divadla v Plzni, z konkurzu však odstoupil kvůli omezeným ředitelským pravomocím. 1931 přibral k Velké operetě ředitelství pražského divadélka Rokoko a Jihočeského Národního divadla v Českých Budějovicích. Ve věku padesáti let podlehl rakovině, zemřel v Podolském sanatoriu, pohřben byl na pražských Malvazinkách. Den před smrtí se oženil se svou celoživotní partnerkou, herečkou Monikou Schmiedhuberovou (2. 5. 1884 Plzeň – 1944 koncentrační tábor Ravensbrück), která již dlouhá léta (nejpozději od 1910) vystupovala pod jménem Jeřábková jako jeho manželka. Po J. skonu krátce řídila Velkou operetu, jako ředitelka působila v Jihočeském Národním divadle až do 1941, kdy muselo z příkazu nacistů dále omezit činnost (budova odňata již 1940). Jeřábková byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zahynula.
J. několikaletá herecká činnost v začátcích divadelní dráhy narážela na jeho nevelké schopnosti pro tuto profesi. Pro jeviště byl dobře vybaven elegantní postavou a tváří krasavce, ale toporný pohyb, mimická neobratnost a nepřirozenost mluvy omezovaly jeho uplatnění (podle plzeňského kritika se vyznačoval úžasnou divadelní nešikovností). Reálně odhadnuv limity hereckého uplatnění, obrátil své ambice k divadelnímu podnikání, k němuž byl disponován organizačními schopnostmi a v němž mu pak byly výhodou nekonfliktní povaha, takt a konciliantní vystupování. Nastoupil jako umělecký ředitel u koncesionářky K. Staňkové a s rekonstruovaným souborem objížděl od září 1909 jižní Moravu (po zahájení v Hustopečích následovaly štace ve Strážnici, Kyjově, Prostějově, Přerově, Olomouci, Uherském Brodě, Uherském Hradišti). Brzy získal vlastní koncesi a 1910 podnikl první zájezdy k české menšině do Vídně (v dubnu a prosinci). K moravským působištím postupně přibývala další místa (Litovel, Luhačovice – polovina letní sezony 1912, Tišnov, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Kroměříž, Moravské Budějovice, Třebíč, Telč, Znojmo ad.). Nejednou narážel na návštěvnický nezájem (např. v Olomouci 1911, kde proto stagionu v prosinci předčasně ukončil) a jiné překážky (hry v Jihlavě v září 1911 zmařili místní Němci). Na jaře 1913 se vydal poprvé do Slezska a v létě t. r., rovněž poprvé, do Čech (České Budějovice, Tábor, Jindřichův Hradec). Pro jeho výhradně činoherní společnost byla příznačná orientace na moderní zahraniční tvorbu, jež ji odlišovala od většiny soudobých cestujících družin. Vedle silně zastoupeného Ibsena (Strašidla, Opory společnosti, Paní z námoří, Nora, Heda Gablerová) J. uváděl M. Halbeho (Matka země), G. Hauptmanna (Potopený zvon), S. Przybyszewského (Zlaté rouno), L. N. Tolstého (Vláda tmy, Živá mrtvola), O. Wildea (Ideální manžel, Na čem záleží). Na repertoáru měl i Birinského Molocha, francouzskou dramatizaci Dostojevského Bratří Karamazových, Maeterlinckovu Sestru Beatrix či Strindbergův Tanec smrti. Řadu kusů přebíral z aktuálního pořadu pražských scén (mj. E. Hardt: Blázen Tantris, W. S. Maugham: Paní Dot, I. Vojnović: Dáma se slunečnicí). Klasické autory reprezentoval tradičně F. Schiller (Don Carlos, Valdštýnova smrt) a W. Shakespeare (Othello, Král Lear, Romeo a Julie). V české dramatice dával přednost současným autorům (B. Viková-Kunětická: Přítěž, F. X. Svoboda: Poupě, Lapený Samsónek, Mlsáníčko, Démon, J. Kvapil: Princezna Pampeliška, J. Mahen: Janošík, A. Dvořák: Král Václav IV., F. V. Krejčí: Továrna, Redakce), starší hry dával méně (Tyl: Strakonický dudák, Jiříkovo vidění; Bozděch: Světa pán v županu; Vrchlický: Noc na Karlštejně; Mrštíkové: Maryša). V nabídce nechybělo lehčí zboží, zejména francouzská salonní dramatika a pikantní veselohry. Postupně se formující jádro ansámblu tvořili herci, kteří svou divadelní dráhu dlouhodoběji spojili s J. družinou: H. Klokotská, J. Čada, manželé M. a J. Hodrovi, J. Hubáček, Josef Hurt (také režíroval), M. Jeřábková-Schmiedhuberová, F. Bartoš, J. Burda, A. Mušek ml., V. Poláček. Krátce byli členy souboru E. Vrchlická, F. Smolík, A. Třebovský (také režíroval). Herecky se uplatňoval i ředitel, zastávající úlohy bonvivánů, milovníků (ty se mu dařily méně), role salonní i charakterní. Společnost patřila před 1. světovou válkou mezi solidní činoherní tělesa a její renomé zvýšilo J. šanci získat vedení Divadla sdružených měst východočeských, o něž se ucházel 1914. Téhož roku, ještě před vypuknutím války, vystřídal v ředitelské pozici A. J. Frýdu. K činohře byl nucen připojit zpěvohru, v Divadle sdružených měst východočeských tradičně pěstovanou a výborem divadelního družstva vyžadovanou. Své umělecké ambice uskutečňoval nadále v činohře dramaturgickými výboji (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, Mladá Boleslav, leden 1915), pohotovým uváděním novinek (G. B. Shaw: Pygmalion, Androkles a lev; J. Hilbert: Jejich štěstí; F. V. Krejčí: Povodeň) a hostováním předních herců Národního divadla (L. Dostalová, M. Hübnerová, A. Sedláček, A. Sedláčková, J. Vávra, často E. Vojan). Vedle ředitele režírovali J. Burda (zvl. zpěvohru) a K. Pražský, funkci šéfa výpravy zastával V. Poláček. Činoherní ansámbl doplnili B. Blažejová, R. Branald, R. Walter, nakrátko nestálý J. Pulda. Zpěvoherní soubor tvořili F. Horníková, J. Kurzová, A. Sehnalová, V. Skalská, H. Monczáková, M. Bukovský, L. Geitler, J. Malý (též režisér), E. Olšovský, J. Peršl ad. Kapelníkem a šéfem opery byl J. Wilkonski (vl. jm. Stuka), jehož vystřídal J. Žid, který pak s J. působil i v Bratislavě a ve Velké operetě. Divadlo fungující jako polocestující podnik střídalo pobyty ve „svých“ východočeských městech se stagionami v jižních Čechách (České Budějovice, Jindřichův Hradec, Strakonice), kam před válkou jezdíval J. se svou společností. V těžkých válečných letech začaly v repertoáru převažovat lehčí kusy (F. Arnold – E. Bach: Španělská muška, R. de Flers – G.-A. de Caillavet: Rozkošná příhoda, F. Molnár: Gardový poručík, M. Neal – M. Ferner: Ospalý Theodor, A. Testoni: Miláček žen, A. v. Winterfeld dle W. W. Collinse: Sestra Červeného kříže, I. Herrmann: Tatík Kondelík a zeť Vejvara). Zpěvohra měla na programu převážně operety (E. Kálmán: Cikánský primáš, Čardášová princezna; O. Nedbal: Polská krev, Cudná Barbora, Vinobraní; J. Strauss ml.: Tisíc a jedna noc, Okolo lásky), dávala však i opery, hlavně české. Odvážila se dokonce na Janáčkovu Její pastorkyňu (1916, provedení hodnoceno protichůdně). J. popřevratové působení v Bratislavě je považováno za předehru profesionálního slovenského divadla. Provoz tu zajišťoval svou společností, k jejímž členům (H. Klokotská, H. Petzová, T. Javůrková, J. Hubáček, V. Řepa, A. Tihelka) přibyli J. Pulda, V. Táborský, V. Javůrek (všichni tři také režírovali). Dirigentem opery byl J. Žid, režisérem B. Vilím, šéfem od srpna 1920 M. Zuna. Zpočátku se hrálo česky, slovensky výjimečně: První představení připravil 1920 V. Táborský (Gregor-Tajovský: Hriech a V službe; Rázus: Hana). J. nabízel českou dramatiku (např. Bozděch: Světa pán v županu; Mrštíkové: Maryša; Preissová: Dvě ukolébavky; Stroupežnický: Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek; Svoboda: Čekanky; Šimáček: Jiný vzduch; Šubert: Probuzenci; Viková-Kunětická: Přítěž; Vrchlický: Rabínská moudrost; Dyk: Revoluční trilogie, Posel; Šrámek: Měsíc nad řekou; Čapek: Ze života hmyzu, R. U. R.; Blatný: Kokodák) i operu (Blodek: V studni; Fibich: Šárka; Foerster: Eva; Kovařovic: Psohlavci; cyklus oper Smetanových). Českojazyčné divadlo, které nemělo v městě žádnou tradici, naráželo na odpor maďarských a německých vrstev. J. se pokoušel zlomit slabou návštěvnost operetou (R. Planquett: Zvonky cornevillské; Hervé: Mamzelle Nitouche; J. Offenbach: Orfeus v podsvětí; R. Piskáček: Slovácká princezna; K. Moor: Pan profesor v pekle), ale bez většího účinku. Po krátké bratislavské sezoně (končila o Velikonocích) následovaly stagiony v Košicích a Turčanském sv. Martině. Kritická bilance konstatovala dobrou úroveň souboru, poukázala však na chybějící režijní osobnost, která by inscenacím vtiskla pevný styl.
V Městském divadle v Plzni se J. vrátil ke zkušenostem staré praxe soukromého podnikání. Vlastní uměleckou činnost už téměř nevyvíjel; režíroval zřídkakdy a sporadická herecká vystoupení (v rolích, které hrál už dříve) byla vždy označována jako pohostinská, ale na rozdíl od rané herecké činnosti je kritika hodnotila uznale (Osvald z Ibsenových Strašidel). Soustředil se k řídící práci: jeho administrativně vzorná správa se pojila s hospodářskou konsolidací i uměleckou stabilizací. Divadlu vrátil pověst solidní scény s širokým rozpětím repertoáru. Činohra měla na programu vedle komerčně úspěšné veselohry klasické drama (F. Schiller: Marie Stuartovna, Don Carlos; Sofokles: Král Oidipus; W. Shakespeare: Macbeth, Zkrocení zlé ženy) a moderní tvorbu pohotově uváděnou po pražských premiérách (Čapek: Věc Makropulos, Čapkové: Ze života hmyzu; Šrámek: Měsíc nad řekou, Šalda: Dítě; Pirandello: Šest postav hledá autora; Wedekind: Procitnutí jara; Shaw: Čokoládový hrdina,Svatá Jana; Rolland: Hra o lásce a smrti). Ředitelova záliba v moderně přelomu 19. a 20. století se projevila inscenacemi her S. Przybyszewského a H. Ibsena. Režie, kterou obstarávali vesměs herci (J. Fišer, V. Javůrek, J. Jeníček, J. Počepický), postrádala výraznější osobitost, zato soudobé scénografické výboje rezonovaly ve výpravách J. Skupy (od 1922 šéfem výpravy). J. do Plzně přivedl ze svých herců H. Klokotskou, T. Javůrkovou, J. Hubáčka, V. Javůrka, nově angažoval J. Jeníčka, A. Tihelku, dále J. Škrdlanta, J. Rozsívala a O. Korbeláře. V souboru vynikali v Plzni etablovaní O. Beníšková a E. Rabas. Doplněn byl operní orchestr i soubor (sólisté H. Kramperová, A. Nordenová, J. Křikava, R. Lanhaus) a J. opakovaně zval významné hosty (M. Cavanová, E. Burian, O. Mařák). Za jeho éry byly provedeny cykly oper B. Smetany, A. Dvořáka a Z. Fibicha, z domácích novinek Janáčkova Káťa Kabanová (1925), uskutečnila se česká premiéra starší Massenetovy opery Thaïs (1924).
Z Plzně, kde po skončení kontraktu 1926 v konkurzu neuspěl (město zvolilo ředitelem K. Veverku), se přesunul poprvé do Prahy. Od ledna 1927 získal do čtyřletého nájmu předměstské divadlo Uranie, které v poválečných letech silně upadlo. Ředitelskou činnost zahájil úpravami sešlé budovy, nově vybavil interiér. Ve snaze pozvednout pokleslou úroveň plánoval střídat zpěvohru s činohrou, která měla přinášet průřez domácí i zahraniční dramatikou. Pro malý zájem předměstského publika o osvětovou dramaturgii se uskutečnil ze zamýšleného programu jen zlomek (J. J. Kolár: Pražský žid; Tyl: Paličova dcera, Šubert: Probuzenci, Preissová: Gazdina roba, Dyk: Posel; Ibsen: Příšery, Schiller: Marie Stuartovna) a činohra byla nasměrována k fraškám a bulvární produkci (A. Bisson: Růžencová romance; H. Bernstein: Judita a Holofernes, L. Verneuil: Sestřenka z Varšavy, M. Hennequin – G. Duval: Manžel šibal). Nejednou se objevovaly tituly, které J. dával už u své společnosti a v následujících působištích. Pravidelně se hrálo pro děti: veselé hříčky o taškařicích oblíbeného Kašpárka či pohádky s tradičními náměty ve zpracování A. Šímy (Kocour v botách, Perníková chaloupka, Pohádka o Meluzíně, Mramorová princezna, Kouzelná svítilna) a dalších autorů. Členy souboru byli herci M. Blažková, I. Čekanová, H. Klokotská, J. Vacková, L. Želenská, K. Černý, Josef Hurt, V. Marek (též režírovali). Zpěvohra, která téměř vytlačila činohru, se opírala o osvědčené operety (L. Fall: Sladký kavalír, Stambulská růže; E. Kálmán: Vévodkyně z Chicaga, Čardášová princezna) a domácí produkci (R. Piskáček: Tulák). Hitem se stala novinka R. Frimla Rose Marie hraná pro nevídaný zájem v sériovém režimu (čes. prem. 1928, 270 repríz). V operetě se uplatňovali O. Augustová, J. Dinesenová, L. Klímová, H. Škrdlíková, V. Norman. Po skončení sezony 1928/29, uprostřed běžící smlouvy, J. vyměnil předměstskou Uranii za Velkou operetu ve vnitřní Praze. Z nového divadla, zřízeného po intervencích J. a skladatele O. Nedbala v právě zbudovaném paláci na nároží ulic Dlouhé a Hradební (v suterénním sále měl být původně biograf), chtěl ředitel vytvořit exkluzivní podnik pro pěstování velkoměstské divadelní zábavy, oslňující početným orchestrem, sborem, baletem, špičkovými interprety, skvostnými výpravami a kostýmy. Z Uranie přivedl většinu operetních sil, nově angažoval R. Cellerovou, S. Tauberovou a H. Krause, později F. Bujárka, k hostování zval dobré zpěváky, např. H. Vávru z Národního divadla. Zahájení americkou operetou Píseň pouště (autor S. Romberg, 4. 12. 1929) předznamenalo orientaci na soudobou tvorbu (R. Benatzky: Tři mušketýři, Letadlem za láskou, U Bílého koníčka, On a jeho sestra; R. Stolz: Pepina; obnovené uvedení Frimlovy Rose Marie) včetně české (Kinclův Carevnin pobočník, Benešova Pařížanka, Weinbergerova Jarní bouře). Uvádění klasických operet v revuálních úpravách M. Reinhardta (J. Strauss: Netopýr, J. Offenbach: Krásná Helena) odráželo vliv módní revuální show amerického střihu. 1931 převzal J. ředitelství Jihočeského Národního divadla, jež měl nově konstituovat (1929 se fakticky rozpadlo) a provozovat v něm činohru a operetu. Sestavil soubor (H. Klokotská, I. Čeledová, K. Pražský, nově N. Bártů, G. Nezval A. Solmar, K. Šott – též režíroval; z rozpuštěného budějovického ansámblu se vrátili K. Novák, J. Fošen a režisér J. Stejskal) a 25. září zahájil Bissonovou Růžencovou romancí (jako před léty v Uranii). Dopadům vrcholící hospodářské krize čelil příklonem ke komerční produkci. V činohře převážily kasovní kusy (F. Cimler dle P. Biliánové: Matka Kráčmerka; F. Heller: Diktatura žen; M. Alsberg: Ve vyšetřovací vazbě; B. Frank: Bouře ve sklenici vody aj.), hodnotnější dramatika byla uváděna zřídka (např. Molière: Tartuffe; Pirandello: Rozmysli si, Jakoubku; Nušić: Paní ministrová; Vrchlický: Rabínská moudrost; Jirásek: Otec; Hilbert: Vina; Čapek: Loupežník). Zpěvohra kombinovala osvědčené tituly s operetami lidovějšího ražení (G. Jarno: Krista z myslivny, J. Beneš: U sv. Antoníčka, R. Piskáček: Perly panny Serafinky; A. Vipler: Manželství na zkoušku). Třetí scéna, kterou řídil na sklonku života, pražské divadélko Rokoko, střídala americké revue (Bar Chic – přeneseno z Velké operety, Broadway) s lechtivými operetami a fraškami v úpravách čtveřice Mírovský – Rohan – Tobis – Špilar (J. Gilbert: Hříšnice; F. Arnold – E. Bach: Neviňátko) a s hudebními komediemi domácí provenience (J. Smažík – A. Kincl: První láska, J. Pakosta – E. Starý: Lady Godiva, O. Lampl: Veselé bloudění, J. Balda: Andělíček na záletech; P. Faltys /D. C. Vačkář/: Stoprocentní panna), nechyběla ani dramatizace populárního románu I. Herrmanna Otec Kondelík a ženich Vejvara (1931). Hrálo se většinou seriálově, přitažlivost produkcí zvyšovali komikové V. Merten, Ferenc Futurista, M. Norrová, milovník J. Sedláček, subrety H. Monczáková, V. Skalská, naivky J. Steimarová a N. Ninon.
Bezmála čtvrtstoletou J. divadelně ředitelskou a podnikatelskou působnost charakterizovala zakladatelská iniciativa a vůle: uvedl v život vlastní společnost, Slovenské národní divadlo a Velkou operetu. Příznačné bylo rovněž jeho úsilí konsolidační, které osvědčoval při oživování Uranie, plzeňského divadla a při vzkříšení českobudějovické scény. V nových republikánských podmínkách se stal jedním prvních divadelních velkopodnikatelů. Publikum získával obratnou repertoárovou politikou, cestu za divákem vedl teritoriálně (Morava, Vídeň, Slovensko) i organizačně (masivní reklama, seriálový provoz).
Role
Chlumského společnost
Pavel Aubier (A. Delacour, A. Hennequin: Ples v opeře [Růžová domina]), Pavel (Abel [V. Šolc ]: Hřích) – b. d.
Společnost M. Kozlanské
Forbs (B. Bonn dle C. Doyla: Sherlock Holmes), Baronet Jindřich Baskerville (J. Streplsohn dle C. Doyla: Pes baskervilský) – b. d.
Městské divadlo v Plzni
Dr. Jaroslav Valenta (F. X. Svoboda: Fialka) j. h. – 1907.
Národní divadlo v Brně – A. J. Frýda
Vladimír Nedeljkovič (B. Nušić: Pustina) j. h. – 1907.
Sukova společnost
Hrabě Podevils (E. Bozděch: Zkouška státníkova) – 1908; Zajíček (A. Jirásek: Lucerna) – 1909.
Jeřábkova společnost
Relski (J. A. Kieslewski: Karikatury), Dubois (A. Capus: Rozvedená paní), Dr. Tokoramo (M. Lengyel: Tajfun), Gardista (F. Molnár: Gardový poručík) – 1911; Prof. Henry Higgins (G. B. Shaw: Pygmalion), Emil (E. v. Wildenbruch: Chocholouš) – 1912; Smerďakov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Jan IV. (R. de Flers, G.-A. de Caillavet, E. Arène: Král v Paříži), 1. vážný pán (J. Mahen: Propast věčně krásná), Hériot (S. Guitry: Dobytí pevnosti) – 1913; Málek (G. Drégely: Frak), Viktor Satran (K. Mašek: Ženy, které potkáváme), Rožník (S. Krzywoszewski: Čert a krčmářka), René Liverdun (A. Guinon: Štěstí), Osvald (H. Ibsen: Strašidla, i SND 1920, MD Plzeň 1922), Heincke (H. Bahr: Koncert), Vladimír Skružný (O. Faster: Pražské švadlenky), Geralde Halstane (W. S. Maugham: Paní Dot), Ozef (K. Jonáš: Oplancija), Robert de Chacéroy (H. Bernstein: Konec milování) – 1914; Algernon Moncrief (O. Wilde: Na čem záleží), Hraničář (K. Schönherr: Ďáblice), Vladimír (J. Hilbert: Jejich štěstí), Rembowski (S. Przybyszewski: Zlaté rouno), Karsten (G. Drégely: Slečnin manžel), Karel (F. V. Krejčí: Povodeň) – 1916; Kurt (A. Strindberg: Tanec smrti), Ulfheim (H. Ibsen: Když mrtví procitáme), Armand Duval (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi) – 1917; Robert Chiltern (O. Wilde: Ideální manžel) – 1918.
Slovenské národní divadlo v Bratislavě
Hanuš z Chlumu (J. K. Tyl: Jan Hus), Žďárský (S. Przybyszewski: Pro štěstí, i MD Plzeň 1926), Anatol Barisart (M. Hennequin, G. Duval: Manžel šibal, i MD Plzeň 1923, Uranie 1927) – 1920.
Městské divadlo v Plzni
Baron Röknitz (H. Sudermann: Štěstí v zákoutí) j. h. – 1923; Jan Flemming (O. Ernst: Flachsmann vychovatel) j. h. – 1924.
Režie
Jeřábkova společnost
E. v. Wildenbruch: Chocholouš – 1912; F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi, R. de Flers, G.-A. de Caillavet, E. Arène: Král v Paříži – 1913; W. S. Maugham: Paní Dot – 1914; V. Dyk: Zmoudření dona Quijota – 1915.
Slovenské národní divadlo v Bratislavě
L. Mitchell: Eviny dcery, E. Bozděch: Světa pán v županu, H. Ibsen: Strašidla (i Uranie, s tit. Příšery 1927), V. O. Parma: Ranní soumrak, S. Przybyszewski: Pro štěstí (i MD Plzeň 1926, Uranie 1928) – 1920; O. Wilde: Ideální manžel, A. Jirásek: Lucerna – 1921; M. Lengyel: Tanečnice – 1922.
Městské divadlo v Plzni
A. a V. Mrštíkové: Maryša – 1922; M. Hennequin, G. Duval: Manžel šibal – 1923 (i Uranie 1927); S. Przybyszewski: Pro štěstí – 1926.
Prameny
SOA Praha: Sbírka matrik, Kostelní Lhota 14, matrika narozených 1874–1908, s. 23, obr. 26.
SOA Plzeň: Sbírka matrik, Plzeň 065, matrika narozených 1884–1885, s. 24, obr. 26 (M. Schmiedhuberová, * 2. 5. 1884).
Úřad městské části Praha 1, matrika římskokatolické fary v Praze-Podolí, sv. V, 1933, s. 42 (sňatek 2. 10. 1933).
Literatura
nb. [P. Nebeský], Plzeňské listy 9. 2. 1907 [Dr. Valenta, Fialka]; Národní listy 4. 9. 1909, več. [um. ředitelem u Staňkové]; ● J. společnost: Národní listy 26. 10. 1909, več.; 24. 1., 25. 3. 1910; 4. 2., 29. 3., 7. 6., 7. 9. [jihlavská štace], 2. 11. 1911; 2. 3., 2. 4. [Luhačovice], 24. 8. 1912; 23. 1., 28. 4. [Slezsko]; 28. 7., 25. 8. 1913 [Čes. Budějovice]; 18. 1., 22. 3. 1914; Ohlas od Nežárky 14. 2., 13. 3., 20. 3., 27. 3., 3. 4., 10. 4. 1914; Div. sdružených měst: Národní listy 16. 7., 21. 7. 1914 [J. ředitelem], 5. 11. 1914; 9. 1., 12. 2., 17. 3., 29. 5. 1915; 9. 8., 14. 8., 18. a 25. 9. [Její pastorkyňa], 7. 12. 1916; Obnova 28. 5., 11. 6. 1915; 11. 2., 18. 2., 25. 2., 3. 3., 10. 3., 17. 3., 24. 3., 31. 3., 15. 12., 22. 12., 29. 12. 1916; 5. 1., 12. 1., 19. 1., 26. 1., 22. 9., 27. 9., 5. 10., 12. 10., 19. 10., 26. 10., 3. 11., 9. 11., 16. 11., 23. 11. 1917; 13. 12., 20. 12., 27. 12. 1918; 3. 1., 10. 1., 17. 1., 24. 1., 31. 1., 7. 2., 21. 2., 12. 9., 19. 9., 26. 9., 10. 10., 24. 10., 31. 10., 5. 11. 1919; 9. 1. 1920; Východ 26. 10., 7. 12. 1918; 9. 2., 26. 11., 3. 12. 1919 ●; SND: J. H., Národní listy 28. 4. 1920 ●; MD Plzeň: Nová doba 25. 6., 26. 7., 10. 10. 1923; 29. 1. 1925; 30. 3., 23. 7. 1926; V. Budil: Nové městské divadlo v prvním pětadvacetiletí, in sb. Divadlo města Plzně v letech 1902-1927, usp. F. Kříž, [Plzeň 1927], s. 59-64 ●; Uranie: Národní politika 16. 11. 1926; 18. 12. 1926, odp., příl.; B. S.: Nové ředitelství divadla v Uranii, Lidové noviny 22. 1. 1927; nesign.: 25 let lidového divadla Uranie v Praze VII, Československé divadlo 11, 1928, č. 3, s. 37–38; Čtvrt století Lidového divadla Uranie v sedmé části Prahy, 1903–1928, Praha 1928, s. 4, 15 ●; nesign.: Praha bude míti od podzimu konečně velké operetní divadlo, Venkov 29. 5. 1929; Jt.: Slavnostní otevření Velké operety, Národní listy 5. 12. 1929, več. Národ; aš.: Nové operetní divadlo v Praze, Národní listy 6. 12. 1929; E. Bass: Malé scény, in sb. Nové české divadlo 1928–1929, red. J. Kodíček, M. Rutte, Praha 1929, s. 65; České divadlo Olomoucké po desíti letech, Olomouc 1930, s. 22; -oš-: Starosvětský Netopýr v moderní Praze, Národní listy 8. 1. 1931; V. Štěpánek: O městské divadlo v Plzni, tamtéž 2. 4. 1931; tamtéž 3. 7. a 25. 9. 1931 [České Budějovice]; B. Haluzický: Činohra SND, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, red. M. Rutte, F. Götz, Praha 1932, s. 100; B. Polan: Neklidná scéna, tamtéž, s. 104; ● nekrology: Národní listy 23. 10. 1933, ráno; J. H., Národní politika 25. 10. 1933, odp.; R. J., Právo lidu 24. 10. 1933 ●; V. Štech: Džungle literární a divadelní, Praha 1937, s. 303; L. Pacák: Opereta, Praha 1946, s. 212–214, 243–253; Burda: Aby se nezapomnělo..., Praha 1958, s. 121–125; 100 let českého divadla v Plzni. 1865–1965, Plzeň–Praha 1965, s. 50, 75; R. Kautský: Lidové divadlo Uranie Praha VII. Ředitel B. J. 1927–1929, rkp., KČD, b. d.; J. Knap: Umělcové na pouti, Praha 1961, s. 190, 203–204 + Čtyři herečky, Praha 1967, s. 167–171; L. Lajcha ed.: Zápas o zmysel a podobu SND. 1920–1938 (Dokumenty 1920–1932) II, Bratislava 1975, s. 6–8, 34–36, 41, 46, 49, 52, 91, 138, 298, 320–321, 325, 329; J. Pömerl: Východočeské divadlo a jeho činohra (1905 –1945), dipl. práce, FF UK, 1974 + Kapitoly z historie, Divadlo 2, 1994, č. 10, s. 4; M. Šulc: Česká operetní kronika 1864–1948, Praha 2002, s. 132–134, 160–164, 199–203, 238–243, 261–266, 297, 312–313; V. Just: Od Buriana k Voskovcovi a Werichovi, in sb. 100 let Divadla Rokoko, Praha 2015, s. 42–43.
ČHS, EDS [Jeřábkova spol.], EDUS, PBJ II; Bratislava, Uranie
Životní události
- 16. 1. 1883: narození, Vrbová Lhota u Nymburka (CZ)
- 21. 10. 1933: úmrtí, Praha (CZ)
Vznik: 2015
Autor: Eva Šormová, Ljuba Klosová
