Hunold, Erich
Psán též Erik Richard. Syn poštovního úředníka. Po absolvování reálného gymnázia ve Výmaru se měl stát knězem, na doporučení odborníků však začal poměrně pozdě studovat zpěv. První krátké angažmá získal v Marburgu (1890) a Teplicích (1891/92), pak působil v Linci (1892/3) a v Halle (1893–95). Do pražského německého divadla byl angažován od srpna 1895 (poprvé ve Verdiho Aidě) již jako zkušený interpret basbarytonových rolí. Zpočátku si doplňoval často reprizovaný wagnerovský repertoár. V premiéře poprvé zpíval Ulricha Czilleie v německém překladu opery L. Erkela Hunyadi László, poslední byl Straussův Jochanaan (Salome 1906). Jeho smlouva byla dvakrát prodloužena, podruhé do léta 1906, kdy H. odešel do Augsburgu. V Praze natočil 1904 pro firmu G & T několik gramofonových desek. 1907/08 se nakrátko vrátil jako stálý host do pražského německého divadla do svých bývalých rolí, pro které zde nebyl vhodný představitel. 1908–11 působil v Brémách, 1912–15 v Elberfeldu a od 1915 v Brauschweigu, též jako pedagog. Vystupoval na koncertech, v Praze mj. na filharmonickém koncertě německého divadla 14. 3. 1901 (Mahler: Lieder eines fahrenden Gesellen, dir. R. Strauss).
V Praze se H. projevil jako všestranný zpěvák, který zvládal po pěvecké i herecké stránce charakterově rozdílné typy, od aristokraticky noblesních světáků po provinilce s obtíženým svědomím; jediným úkolem, s nímž se nevyrovnal, byl Mozartův Figaro (Figaros Hochzeit). Jeho hlas projevil velkou odolnost a díky kvalitnímu školení snesl bez poškození desetiletou téměř každodenní zátěž. Původní basbaryton se postupem času rozvinul do sonorního basu, který se dokázal prosadit i proti velkému orchestru. H. patřil k přemýšlivým hereckým typům a pro ztvárnění postavy často volil vlastní řešení. Stopu svého pojetí zanechal např. v pražské tradici Bizetovy Carmen (1898), když přesvědčivě zosobnil Escamilla jako „nezvykle senti-mentální typ“. Za jeho nejlepší pražský výkon byl považován Hans Mathis v opeře českého skladatele K. Weise Der polnische Jude (1901), v němž H. s dramatickou věrohodností zobrazil starostu a krčmáře trpícího utajenou vinou za zištnou vraždu poutníka. Podobně rozvrácenou postavu ztvárnil i v titulní roli d’Albertovy opery Kain. Vynikl jako Dietrich v Pfitznerově legendě Der arme Heinrich (1899). Několik sezon pracoval na svém pojetí Mozartova Dona Juana (zvl. s dirigentem L. Blechem od 1901); již předtím vytvořil v této opeře Leporella. Snadno se učil nové role a zpíval v řadě premiér. V pražském německém divadle, kde vytvořil kolem 70 postav, byl ceněn jako mimořádně svědomitý a ve všech ohledech solidní umělec s velkou loajalitou vůči souboru.
Role
1895: Ulrich Czillei (Erkel: Hunyadi László, prem. něm. překladu); 1896–97: Hrabě Juliano (Auber: Der schwarze Domino), Wolfram (Wagner: Tannhäuser), Kurwenal (Wagner: Tristan und Isolde), Alberich, Gunther, Wotan (Wagner: Ring des Nibelungen), Hlasatel (Wagner: Lohengrin); 1898: Jákobův syn (Méhul: Josef und seine Brüder), Escamillo (Bizet: Carmen), Hlasatel (Mozart: Die Zauberflöte), Hoël-Bard (Lazzari: Armor, prem.), Don Fernando (Beethoven: Fidelio), Alfio (Mascagni: Cavalleria rusticana), Baal Hanan (Goldmark: Königin von Saba), Figaro (Mozart: Figaros Hochzeit), Carrasco (Kienzl: Don Quixote), Peter (Humperdinck: Hänsel und Gretel), Rigoletto (Verdi: Rigoletto); 1899: Dietrich (Marschner: Der arme Heinrich), Lord Ashton (Donizetti: Lucia von Lammermoor); 1900: Montezuma (Spontini: Ferdinand Cortez), Pan Fluth (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Rudolf (Bellini: Die Nachtwandlerin), Hrabě Luna (Verdi: Der Troubadour), Kain (d’Albert: Kain), Král Salomon (Goldmark: Die Königin von Saba), Cid (Cornelius: Der Cid), Gilfen (d’Albert: Die Abreise), Hans Sachs (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Silvio (Leoncavallo: Der Bajazzo), Damoiseau (Zichy: Meister Roland), Publius (Mozart: Titus), Velekněz Neptunův (Mozart: Idomeneo), Leporello (Mozart: Don Juan); 1901: Ubald (Gluck: Armida), Orestes (Gluck: Ifigenie auf Tauris), Agamemnon (Gluck: Ifigenie in Aulis, vše v cyklu Gluckových děl), Nelusco (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Hans Mathis (Weis: Der polnische Jude, prem.), Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), John (Goldmark: Das Heimchen am Herd), Valentin (Gounod: Faust und Margarethe), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Die Hugenotten), Kühleborn (Lortzing: Undine), Telramund (Wagner: Lohengrin), Amonasro (Verdi: Aida), Don Juan (Mozart: Don Juan), Vévoda Robert (Strauss: Guntram); 1902: Enoch Arden (R. Erben: Enoch Arden); 1903: Car (Rossi: Nadeya, prem.), Sebastiano, bohatý statkář (d’Albert: Tiefland, prem.); 1905: Lescaut (Massenet: Manon), Harun al Rašíd (Draeseke: Fischer und Kalif, prem.), Kníže Eberhard (d’Albert: Flauto solo, prem.); 1906: Wilhelm [Guglielmo] (Mozart: Cosi fan tutte), Jochanaan (Strauss: Salome); 1907/8: Marcel (Puccini: La Bohéme), Daland (Wagner: Der fliegende Holländer), Petr Munk (Lafite: Das kalte Herz).
Prameny a literatura
Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1897 až 1907; Bohemia 6. 11. 1900 [Siegfried]; 5. 3. 1901 [Der polnische Jude]; Prager Tagblatt 5. 3. 1901 [Der polnische Jude]; Dalibor 23, 1901, s. 80 [Polský žid]; Bondi 1907; Prager Theaterbuch 1924, s. 150; Rosenheim, s. 122, 156, 166; Němeček 1963; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 339 [konc.]. • Eisenberg; Kosch; Kutsch 1997 a dodatky ve sv. VII; Piper, sv. Register; Neues deutsches Theater.
Životní události
- 11. 9. 1864: narození, Erfurt, Německo
- 4. 12. 1923: úmrtí, Braunschweig, Německo
Další jména
Erik Richard
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 219–220
Autor: Jitka Ludvová