Kabaret Lucerna
Nejreprezentativnější předválečná kabaretní scéna v Praze, nejvýraznější z nečetných pokusů o institucionalizaci mezinárodního, převážně dvojjazyčného českoněmeckého programu. U zrodu KL stáli významní čeští podnikatelé (ing. V. Havel, majitel paláce Lucerna, a jeho rodina) a umělci. Spisovatel a režisér ND J. Kvapil, který pro provoz KL postoupil svou koncesi, do 1912 působil jako umělecký poradce. Režisérem, později hereckým a pěveckým protagonistou i uměleckým šéfem byl K. Hašler, výtvarníkem J. Wenig. Ředitelem mezinárodního programu byl Rakušan dr. A. Wiene, který vlastnil kabaretní koncesi ve Vídni.
KL byl otevřen 22. 9. 1910 v nově vybudovaném dvorním traktu paláce Lucerna, orientovaném do Vodičkovy ul., v němž zaujímal dvě patra suterénu (nikoli tzv. velký sál, jak se často mylně uvádí). Secesně vybavená místnost s balkonem a postranními lóžemi měla při stolním zařízení celkovou kapacitu 360 osob (dnes je v těchto prostorách Lucerna Bar).
Již první program nesl znaky mezinárodního, velkoměstského repertoáru i obsazení. Stálou hvězdou byla německá šansonierka T. Degen, známá z Mnichova a Hamburku, satirickými německými popěvky od klavíru glosoval události K. Warnebold, své Starovaršavské písničky zpívala J. Borowská z polského kabaretu Momus, recitoval polský básník A. Tyrkowski, pod jménem A. Gil hostoval fracouzský šansoniér z kabaretu Chat Noir ad. Mezinárodní charakter podtrhovalo hostování špičkových zahraničních kabaretních scén (v únoru 1911 např. po jedenáct večerů vídeňská Kleine Bühne). Secesní dekorativní výprava byla dílem výtvarníka J. Weniga. Z českých umělců se zprvu uplatňoval zpívající komik J. Leitzer, groteskní klauniádu, pantomimu, drastické herectví i moderní tanec sem pravidelně vnášel E. A. Longen a značný úspěch sklízel zpěvák K. Reinstein, který zaskakoval za K. Hašlera, tehdy ještě hereckými úkoly vázaného člena činohry ND – Reinstein zpíval hit večera, populární Hašlerovy Staropražské písně (od počátku oblíbený secesně laděný výstup Praha dacumal). V prvé sezoně působila i šansoniérka a tanečnice N. Lišková, od 1912 zpíval a vyprávěl anekdoty židovský komik A. Poprovský. Od podzimu 1910 (pak znovu 1913–14 a 1918–20) tu v nejvýznamnější českou šansoniérku rostla L. Pírková-Theimerová. Místo první šansoniérky KL zaujala 1919–23 chorvatská zpěvačka M. Zlatarjeva (vl. jm. Goldweinová). V angažmá byli dále G. Eckel, A. Dražil, J. Lukavský (též konferoval a recitoval), A. Dobrovolný, X. Longenová aj. Kromě Hašlera před válkou režírovali J. Bor, F. L. Šmíd (též sólově zpíval a hrál, mj. ve vlastní hře Batalion, 1911–13) a příležitostně i dramaturg J. Horáček. Konferovali mj. V. Borkovec (1911–13), od 1912 nejčastěji E. Bass, po válce J. Lukavský. Z německy mluvících kabaretiérů před válkou i později pravidelně vystupoval komik J. Paul (vl. jm. J. P. Richter), satirik Roda-Roda (vl. jm. S. F. Rosenfeld), komik a klavírní improvizátor W. Schüff, zpěvačka H. Reimannová z vídeňského kabaretu Simplicissimus aj., z maďarských kabaretiérů to byl např. budapešťský komik A. Woelner. Pro KL komponoval mj. R. Benatzky, koncertním mistrem byl L. Blaschke, jako zpěvák a klavírista tu začínal R. L. Vašata aj. Od 1912 se stal koncesionářem B. Sodoma a ředitelem W. Schüff, od 1913 byl ředitelem H. Helm (mj. autor německých aktovek), 1915–17 R. Wagner (zavedl pouze německý program).
Ředitel K. Hašler (1918–23) obnovil převážně český program a od 1. 9. 1922 přejmenoval kabaret na Hašlerovu scénu v Lucerně. Navzdory programově českému, až národoveckému zabarvení si KL i po válce udržel mezinárodní charakter hostováním zahraničních zpěváků (francouzsky zpívající Vídeňačka L. Gray, 1919), tanečníků (balerína Královské opery v Kodani E. Renková, 1919) i konferenciérů (J. Trojickij z ruského emigrantského kabaretu Letučaja myš, 1920).
Od prvé sezony KL se kromě obligátních pěveckých, hudebních či ryze varietních čísel (umělci ve hvízdání, hypnotizéři, psí akrobati, břišní tanečnice S. Rahu, orientální tanečnice Mohameda, Odys nebo Madame Yvonna – O. Fastrová) důsledně uplatňovaly činoherní nebo zpěvoherní aktovky. Ty se, na rozdíl od praxe řady obdobných scén, staly páteří programů (Neruda: Prodaná láska, ú: Hašler, Provazník, 1910; Schüffova parodie Straussovy Elektry, 1912; Suppé: Zpověď, 1912; Zanotti: Náměsíčnice, 1913; Vrbský: Juanův skok; Ministr protekce, 1919; Averčenko: Konec lásky, 1919; Shaw: Carevna bolševiků, 1920; Lukavský: Dědeček z biografu; U nebeské brány, 1921; Dvořák: Balada o ženě vražednici, 1922 aj.).
Pod vedením F. Futuristy tu bylo 1919 otevřeno podle ruského vzoru Divadlo miniatur, jehož pořady se skládaly pouze z drobných činoherních útvarů. Kromě Futuristy v něm působili F. Roland, D. Želenský, I. Gollwellová aj. I po jeho zániku tvořily aktovky, tzv. scény, součást všech programů KL. Na tuto tendenci navázalo po zániku KL v těchže prostorách od podzimu 1923 Divadlo Komedia, v němž F. Futurista působil jako šéfrežisér.
Soudobý trend malých scén však směřoval spíše k revui a k sólovým číslům, jež zpravidla rozbíjely celek. Kolem těchto výstupů se nově strukturovala poetika představení a přeskupovaly celé soubory, jež pak zpravidla sloužily jedné hvězdě. Poválečná léta vnesla i do KL konjunkturu tzv. groteskních komiků (F. Futurista 1919–22, V. Burian 1920–23), kteří si záhy skladbu pořadů přizpůsobovali tak, aby byli jejich logickým vyvrcholením. Futurista i Burian tak spěli k vytvoření vlastních souborů. Také výstupy Kocourkovských učitelů s konferenciérem J. Tonarem strhávaly pozornost výhradně na sebe a bylo jen otázkou času, kdy se i toto sdružení osamostatní.
Během svého trvání prošel KL řadou proměn. Právem je nejvíce spojován s K. Hašlerem, jemuž se podařilo učinit jak z předválečného (1910–14), tak z poválečného (1918–23) období KL skutečnou éru. Hašlerovy staropražské, národně laděné i satiricky kousavé písně, scénky, vtipy a monology udávaly společenský tón, byly přesným vyjádřením dobových pocitů a nálad (před válkou: vlastenecky zabarvená secese, sentiment, nostalgický návrat k biedermeieru, během války a krátce po válce převládalo útočné antirakušanství, antimilitarismus, antiklerikalismus a především antibolševismus). S nástupem uměleckých avantgard, jazzu, němého filmu a dalších kosmopolitních atributů americké a západoevropské kultury byla Hašlerova role „národního barda“ už zřetelným anachronismem a jednou z příčin zániku KL v dubnu 1923.
Literatura
K. H. Hilar: Kabaret Lucerna, Divadlo 9, 1910/11, č. 1, s. 22 + Kabaret Lucerna, tamtéž, č. 3, s. 28; J. Kr. [J. Krecar]: Kabaret Lucerna, Divadlo 11, 1912/13, s. 174; J. Port: J. Kvapil – šéfem Kabaretu Lucerna, G 68, 4, 1968, č. 11–12, s. 3; R. Deyl: Písničkář K. Hašler, 1968, s. 141; J. Červený: Červená sedma, 1959, s. 50, 97, 213; J. Meszner: Jak se Praha bavila I-II. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, studijní materiály, 1988, KČD DÚ; V. M. Havel: Mé vzpomínky, 1993, s. 357; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu 1, 1994, s. 192 + Dějiny české populární hudby a zpěvu 1918 – 1968, 1998, s. 129.
Významné události
- 1910: vznik (založení), Praha
- 1923: zrušení (ukončení činnosti), Praha
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 199—201
Autor: Vladimír Just