Fries, Amalie
nahoru...
Prvně se objevila v Detmoldu, kde působila šest sezón jako představitelka druhých milovnic a naivek. Od 1846 angažována v Praze, kde setrvala po celý život (hrála do 1885). Za ředitelů Hoffmanna a Stögera vynikla jako milovnice v soudobých fraškách, veselohrách, lidových hrách a ve hrách se zpěvy. Roli Ulriky (Benedix: Die zärtlichen Verwandten) hrála od 1866 do 1880. Byla údajně přítelkyní divadelního kritika Ferdinanda Mikovce (1826 – 1862).
Psána též Amelie. O jejím původu a vzdělání není nic známo. Objevuje se ve dvorním divadle v Detmoldu (Fürstl. Lippe-Detmoldisches Hoftheater) v roce 1839 jako začínající herečka pro malé role. Dvorní společnost vystupovala také v Münsteru a v Pyrmontu. Jejími členy byli řadu let také „Fries senior“ (bez křestního jména) na pozici režiséra, dekoratéra nebo kostyméra, a „Fries junior“ jako herec – „Naturbursch“, později mladý milovník. Event. příbuzenské vztahy mezi Amalií F. a oběma muži nelze zatím doložit. V Detmoldu působila F. v různých oborech šest sezon (naivka, druhá milovnice). Patrně měla i dobré hudební vzdělání, protože dostávala také menší zpěvní role. V roce 1845 odešla do Brém, po jedné tamní sezoně ji o Velikonocích 1846 angažoval nově nastupující ředitel Johann Hoffmann pro svůj pražský soubor.
V první sezoně 1846/47 vystupovala v menších sólových rolích a ve sboru, v dalších letech byla zaměstnávána pouze jako sólistka. Patřila k nemnoha osobnostem, které setrvaly v pražském angažmá téměř po celý život. Spolupracovala s pěti řediteli (J. Hoffmann 1846–1852, Johann August Stöger 1852–1858, Franz Thomé 1858–1864, Rudolf Wirsing 1864–1876, od 1876 Eduard a Edmund Kreibigové). 1878 získala F. nárok na penzi. Protože si ale udržela dobrou kondici (Teuber: „stále zdatná dáma s výborným zjevem“ / „noch immer eine rüstige Dame von stattlicher Erscheinung“), byla zvána k hostování. S divadlem se definitivně rozloučila v roce 1885, po neshodách s nově nastupujícím ředitelem Angelem Neumannem: F. chtěla o Velikonocích 1886 oslavit 40. výročí svého pražského působení, ale Neumann odmítl akceptovat po svém nástupu v červenci 1885 její další spolupráci.
Na pražském jevišti nebyla F. nikdy představitelkou prvních rolí, v nichž v této době dominovala Marie Magdalena Frey (v Praze 1834–1870), ale přesto patřila k výrazným a dobře viditelným osobnostem. Nekrolog v Bohemii uvádí, že postrádala výrazné herecké nadání, ale nahrazovala je neobyčejnou svědomití, pracovitostí a schopností udržet si široký repertoár. Měla atraktivní zevnějšek. Za ředitelů Hoffmanna a Stögera vynikala zejména jako milovnice v soudobých fraškách, veselohrách a lidových hrách (Kaiser, Anton Langer ad.), dávaných od roku 1849 v Aréně ve Pštrosce (Sommertheater), na letní scéně Stavovského divadla. Podle nekrologu v Prager Tagblatt tvořila v těchto letech „přitažlivý bod pro elegantní pánský svět“ („den Anziehungspunkt für die elegante Herrenwelt“). Vystupovala ve hrách se zpěvy (Modistka Lucretia Blond, C. Juin a L. Flerx: Die Jagd nach dem Strohhute; Herečka Lisi, Nestroy: Theaterg’schichten durch Liebe, Intrique, Geld und Dummheit ad.) Její repertoár je patrný z programu program jejího benefiční představení v Aréně ve Pštrosce 29. 8. 1854: Fliegende Blätter, oder Knallraketen des Guten Humors, Humoristisch-musikalischer Strauss gebunden aus drei Bouquets, v němž byla směs scén a výstupů z úspěšných představení (zpěvy ze hry Der Bauer als Millionär, jedno jednání z komedie Der Theaterdirektor in tausend Ängsten apod.) V opeře jí byly svěřovány malé či ansámblové úlohy (např. Hedwig, Tellova manželka, Rossini: Tell; Venkovská dívka, Auber: Die Stumme von Portici; Dáma v doprovodu, Meyerbeer: Der Prophet ad.). V roli Anny, snoubenky důstojníka, vystoupila v premiéře opery Johanna Friedrich Kittla Die Bilderstürmer (Stavovské divadlo 20. 4. 1854). Některé veseloherní role si podržela řadu let; např. postavu Ulriky (Benedix: Die zärtlichen Verwandten) hrála poprvé v Praze 10. 2. 1866, poté v 26 reprízách do roku 1878 a znovu pohostinsky v novém nastudování 23. 7. 1880. V klasickém a měšťanském repertoáru hrála druhé salonní dámy, důvěrnice, společnice, sousedky a podobné epizodní role. Po odchodu z angažmá hostovala i v operetách (např. 1883, Juno, Offenbach: Orpheus in der Unterwelt).
Sblížila se s českými kolegy, údajně byla přítelkyní publicisty, divadelního kritika a vydavatele českého časopisu Lumír Ferdinanda Mikovce (1826–1862), který se pohyboval v německém i českém prostředí. Zřejmě se částečně naučila česky a výjimečně vystoupila i v českém představení (1847, K. V. Slanský [vl. jm. K. A. Vinařický]: Jan slepý, hrdinský král Čechů, role Černého prince).
Zůstala neprovdána. Zemřela po několikadenní náhlé nemoci a byla pohřbena v Praze. Díky svému specifickému talentu prokázala pražskému německému divadlu dlouhodobé a užitečné služby.
Prameny
NA Praha: Policejní ředitelství I., Konskripce, karton 133, obr. 787 (zde uvedeno: „Geb. [in] Münster 1827 [?], nach Detmold zuständig. Heimatschein Magistrat Detmold 20. 7. 1851, unbest[immte] Zeit, Pass Magistrat Detmold 20. Juni 1862 (3 Jahre)“. Datum narození 1827 je nepravděpodobné vzhledem prokazatelnému k začátku herecké kariéry v roce 1839).
NMd: cedule představení ve Stavovském divadle 1846–1887.
Literatura
Almanach Für Freunde der Schauspielkunst Berlin 1840, s. 283, Berlin 1845, s. 320 [odchod do Brém]; Almanach des königl. ständischen Theaters zu Prag auf das Jahr 1847, s. 8, 10, 15 [začátek pražského angažmá] • nekrology: Prager Tagblatt 9. 10. 1887; Bohemia (Prag) 9. 10. 1887 s. 4 • Teuber III, 1888, s. 351, 361, 480, 495, 565, 590, 595, 609, 663, 727; Ferdinand Břetislav Mikovec. Pražská Thálie kolem 1850, eds. J Ludvová – H. Pinkerová, Praha 2010, s. 121.
Eisenberg, Flüggen, Kosch Th, Ulrich (rok nar. 1823).
Životní události
- 1823: narození, Münster ?
- 8.10. 1887: úmrtí, Praha
Další jména
Amelie
Vznik: 10.01.2014
Autor: Jitka Ludvová
