Dobš, Václav
nahoru...
Psal se též Dobeš, Wenzel Dobsch. Po absolvování Akademického gymnázia v Praze studoval 1865 zpěv u F. Pivody. Ze sociálních důvodů nastoupil již po několika měsících do sboru PD, kam ho přijal B. Smetana. 1868/69 působil u české divadelní společnosti P. Švandy st. v Plzni. Na jaře 1870 se vrátil do PD, nejprve jako host (Kecal, Smetana: Prodaná nevěsta, Sarastro, Mozart: Kouzelná flétna ad.), poté jako člen souboru. Protože se jeho hluboký bas nemohl v rámci dramaturgie scény zcela uplatnit, byl málo zaměstnáván. 5. 4. 1873 hostoval ve StD jako Kardinál Brogni (Halévy: Die Jüdin), 15. 4. jako Marcel (Meyerbeer: Die Hugenotten) a ředitel Wirsing ho angažoval. Po skončení Wirsingova kontraktu o Velikonocích 1876 zamýšlel D. opustit divadlo (8. 4. je oznámeno jeho poslední představení, Wagner: Lohengrin), ale po kratší pauze přijal novou smlouvu od Wirsingova nástupce Eduarda Kreibiga. Spolu s basistou V. Šebestou, tenoristou A. Stollem a sopranistkou M. Moser-Steinitzovou zůstal oporou souboru StD i za Kreibigova syna Edmunda. Vystoupil ve stovkách představení, nastudoval však o něco menší počet rolí, než bylo ve StD zvykem. 1886 se mu nepodařilo získat angažmá v ND, setrval proto na německé scéně (zpíval roli Víta Pognera při zahajovacím představení v nové budově německého divadla 5. 1. 1888, Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg). Jeho smlouva trvala do 1889. Pak vystupoval pohostinsky (např. v únoru a březnu 1891 v německém divadle v Brně: Die Hugenotten, Wilhelm Tell, Robert der Teufel, Lohengrin, Aida). Od 1891 žil v Modřanech u Prahy jako soukromník s penzí od Penzijního spolku německého divadla.
Měl nápadně hluboký, nosný hlas ušlechtilé barvy (basso profondo). Je známo, že Smetana si představoval tuto hloubku a barvu pro postavu Lutobora v Libuši. D. doménou byly seriózní role kantabilního charakteru; s komickými postavami se vyrovnával obtížněji a měl pro ně horší předpoklady i svým důstojným vzezřením a hereckým návykem setrvávat ve statických pózách. Vzácně vystupoval koncertně (Verdi: Requiem, 4. 4. 1880 v německém divadle ve prospěch pozůstalých po V. Šebestovi). Byl poslední z řady českých pěvců, kteří v této době odešli za lepšími podmínkami a širším repertoárem do pražského německého divadla; právě zde se D. otevřela cesta k velmi úspěšné umělecké dráze.
Role
V PD: 1870–72: Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta, j. h.), Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna, j.h.), Walter Fürst (Rossini: Vilém Tell), Lorenzo (Gounod: Romeo a Julie), Markrabě Otta (Bendl: Břetislav, prem.), Marcel (Meyerbeer: Hugenoti), Janek (Blodek: V studni), Mirabolano (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Kašpar (Weber: Čarostřelec), Basilio (Rossini: Lazebník sevillský), Batum (Zajc: Mislav), Tomáš z Torquemady (Bendl: Lejla), Gaveston (Boieldieu: Bílá paní), Don Pedro (Mozart: Don Juan), Oroes (Rossini: Semiramis), Gilbert de St. Mars (Halévy: Židovka). • Ve StD: 1873: Johann von Brogni (Halévy: Die Jüdin, j. h. i v angažmá), Marcel (Meyerbeer: Die Hugenotten, j. h. i v angažmá), Don Pedro (Meyerbeer: Die Afrikanerin, j. h. i v angažmá), Heinrich der Vogel (Wagner: Lohengrin), Caspar (Weber: Der Freischütz), Bratr Lorenzo (Gounod: Romeo und Julie), Sarastro (Mozart: Die Zauberflöte), Sparafucile (Verdi: Rigoletto), Hermann, lantkrabě (Wagner: Tannhäuser), Claudius, král dánský (Thomas: Hamlet), Don Pedro (Mozart: Don Juan); 1874: Orovist (Bellini: Norma), Gubetta (Donizetti: Lucrezia Borgia), Veit Pogner (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Bertram (Meyerbeer: Robert der Teufel), Francesco, vévoda parmský, později též Vévoda Carlos (Abert: Astorga), Steffano Colonna (Wagner: Rienzi); 1875: Jarno (Thomas: Mignon), Furgos (Ernst II., vévoda: Diana von Solange), Mephistopheles (Gounod: Faust und Margarethe); 1876: Král (Verdi:Aida), Walter Fürst (Rossini: Wilhelm Tell), Kavalír Fabio Viadagoli (Abert: Enzio von Hohenstaufen, 1 předst.), Don Ruy Gomes de Silva (Verdi: Ernani), Pietro (Auber: Die Stumme von Portici), Daland (Wagner: Der fliegende Holländer), Opat Ansgar (Kretschmer: Die Folkunger); 1877: Jojakim (Ant. Rubinštejn: Die Makkabäer), Bassi (Flotow: Alessandro Stradella); 1878: Velekněz (Goldmark: Königin von Saba), Don Juan da Sylva (Donizetti: Dom Sebastian); 1879: Generál Lefort (Lortzing: Zar und Zimmermann); 1880: Zuniga (Bizet: Carmen), Jupiter (Gounod: Philemon und Baucis); 1881: Dandau (Spohr: Jessonda), Ambrosio (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Poustevník (Weber: Der Freischütz); 1882: Kněz (Maillart: Das Glöcklein des Eremiten), Zacharias (Meyerbeer: Der Prophet), Timur (Massenet: Der König von Lahore), Plukovník Kermelov, později Gritzenko (Meyerbeer: Der Nordstern); 1883: Phanuel (Massenet: Herodias), Falstaff (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Dr. Grenville (Verdi: Traviata), 1885: Fasolt (Wagner: Das Rheingold); 1886: Marke (Wagner: Tristan und Isolde), Markýz Malvi (Kittl: Bianca und Giuseppe); 1887: Mozart: Leporello (Don Juan, též ital.), Osmin (Die Entführung aus dem Serail), Antonio (Mozart: Figaros Hochzeit); 1888: Lord Mickleford (Flotow: Martha), Don Pantaleon (Weber–Mahler: Die drei Pintos), Velmistr Řádu johanitů (Reznicek: Satanella), Hrabě Contaria (Klughart: Astorre), Mefisto (H. Zöllner: Faust, prem.).
Prameny a literatura
Cedule StD a NDT 1873–88, NMd. • Národní listy 22. 2. 1870; Hudební listy 1, 1870, s. 32; O. Hostinský v Politik 10. 4. 1873; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1874 až 1889 [angažmá ve StD], od 1894 uváděn jako penzista pražského Penzijního spolku; Teuber III, zvl. 650, 668, 687, 739, 809, 812, 814, 815, 820; Bondi 1907; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917 a 1919, rejstřík ve sv. II; Rosenheim, s. 43, 82, 88, 98; Bartoš: PD opera; Věstník pěvecký a hudební 46, 1942, s. 7; Javorin, s. 88, 121; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970, s. 136; PD 1862–83. • ODS; ČHS; NDp; Kutsch 1997; Neues deutsches Theater.
Životní události
- 8. 2. 1846: narození, Karlín–Praha
- 27. 2. 1902: úmrtí, Praha
Další jména
Dobeš Václav, Dobsch Wenzel
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 113–114
Autor: Jitka Ludvová
