Czernits, Ignatz
nahoru...
Působil v řadě rakouských divadel. Od 1868 vedl čtyři sezony divadlo v Olomouci, kde také vystupoval jako zpěvák. Později se věnoval převážně režii. 1875–78 si pronajal městskou německou scénu v Brně. Na obou scénách uváděl především populární soudobé hry a operety se zaměřením na hostování populárních hereckých osobností.
Psán též Ignaz nebo Ignác Czernits, Ignatz Čzernits nebo Čzernitz, blíže nevysvětlen zůstává pseudonym Tobias Pelikan. Působil v řadě rakouských divadel. První působiště nejsou známa (v listopadu 1868 oslavil v Olomouci třicet let své práce pro divadlo, musel začít kolem 1838). První doložené angažmá je ve Fünfkirchen v sezoně 1849/50 v soukromém Městském divadle jistého pana von Pichler, kde se hrálo pouze od října do velikonoc. C. zde byl spoluředitelem a zpěvákem lokálně komických rolí. 1851/52 byl ředitelem a zároveň hercem divadla v Essegu (Eszék nebo Osijek, dnes v Chorvatsku), jež díky letní aréně hrálo celoročně. Od sezony 1854–55 působil ve Štýrském Hradci jako režisér (doložena pouze jedna režie frašky) a zpěvák prvních komických rolí (baryton). 1860 je registrována i jeho manželka (bez křestního jména) v rolích milovnic a subret. Od 1864 byl ve Štýrském Hradci nájemcem Stavovského divadla, jeho režisérem, a též vlastníkem koncesovaného divadla Thalia. Scénu dal nově vybudovat v podobě amfiteátru. Pojala více než 2500 diváků, byla vybavena dekoracemi od vídeňské dvorní dílny a 400 plynových hořáků, jež svítily a vytápěly prostor. Ač se C. snažil rozšířit okruh publika (pořádal i dětská představení), narážel na finanční obtíže působené konkurencí Stavovského divadla. Když odešel 1868 do Olomouce, chtěl si soukromou scénu ponechat, ale nakonec ji předal svému nástupci v nájmu Stavovského divadla Eduardu Kreibigovi.
Ředitelem olomouckého divadla byl C. pouze čtyři sezony (1868–72), ač smlouva zněla na šest let (1. 7. 1868 – 30. 6. 1874). Ekonomickou stránku měl 1868–70 na starosti jeho syn Alois (Louis) Czernits, do divadelního podnikání byla angažována i manželka.
Když se C. ucházel o olomoucké divadlo, nabízel bohatý fundus i novinkový repertoár. Město patrně očekávalo investice do oprav samotné budovy (chybělo elektrické osvětlení, publiku vadil opotřebovaný a nepohodlný interiér), ale C. se omezil na smluvně dohodnuté minimum. Uměl si získat vlivné měšťany lákavými akcemi, jakými byla například zmíněná oslava třiceti let jeho umělecké kariéry, při níž vystoupil 17. 11. 1868 v roli, v níž jako herec začínal (Nazi, Nestroy: Eulenspiegel). Byl prvním olomouckým ředitelem, který v nové budově neplatil nájem. Ze strany radnice se jednalo o formu subvence, smluvní kauce činila pouze 1000 zl. Dekorace měl ředitel obstarávat na vlastní náklady, pak měly přejít do vlastnictví města. Sezona trvala od poloviny září do Květné neděle. Mimo předplatné (tj. za vyšší ceny) mohl uvést 24 titulů za sezonu. Vstupné měl podržet ve výši, která platila za jeho předchůdce Carla Königa, ale již na druhou sezonu je C. v lóži zvýšil a zavedl některá dražší místa. Vyhnul se ztrátě za dobročinná představení tím, že si vyjednal finanční podíl na jejich výnosu. Město pořídilo nové dechové nástroje v mezinárodně užívaném tzv. pařížském ladění, jež bylo o půl tónu nižší než bylo v Olomouci obvyklé, což usnadňovalo pohostinské hry. Městští úředníci za to požadovali vyšší částku za pronájem městské kapely, jež tvořila jádro divadelního orchestru (přes 30 hráčů). Řediteli se podařilo získat výjimku ze smlouvy, která olomouckému divadelnímu podnikateli zakazovala vést současně další scénu: 1870–75 C. řídil spolu s Adamem Bauerem německé divadlo v Prešpurku a Bauer figuroval v C. druhé olomoucké sezoně jako jeden ze dvou ředitelů. Na jeho žádost také obecní rada povolila česká nedělní představení na podzim 1869 pro společnost Anny Štanderové, která v Městském divadle hrála již za Königa, v lednu 1870 hrála společnost Václava Svobody.
Napětí mezi městem a C., způsobené nedostatkem peněz, gradovalo během druhé sezony, kdy ředitel vypověděl smlouvu. Po protestech publika a tisku přehodnotilo městské kolegium stanovisko a ředitel načas zůstal. O rozvázání smlouvy požádal k 1. 5. 1872. Upozorňoval na ekonomickou neudržitelnost provozu, v němž měsíční výdaje 4.000 zl. převyšovaly možnosti scény, zejména pro vysoké honoráře pěvců. Krizovou situaci patrně urychlil C. zdravotní stav, který ovlivnil i repertoár na přelomu 1869 a 1870 a v lednu 1871.
V první sezoně režíroval C. opery, operety a frašky, vystupoval jako zpěvák a ponechal si veškerou vrchní režii, postupně své povinnosti redukoval pouze na ni. Byl hodnocen jako schopný komik, jeho režie bez vážných výtek uspokojovaly, na okázalou výpravu dbal jen při premiérách se zvýšeným vstupným. Neměl vždy kompletní soubor, a jak bylo zvykem i jinde, řada členů přejímala role mimo svůj obor. Získával mimořádné osobnosti k hostování, zejména z vídeňských jevišť (např. Amalie Friedrich-Materna zpívala v březnu 1872 titulní postavy v Meyerbeerově Afričance a ve Verdiho Maškarním plesu).
Repertoár stál převážně na populárních dílech (v činohře Ch. Birch-Pfeifferová, R. Benedix, J. Nestroy, O. F. Berg, A. Baumann, E. Raupach). Sporadicky se hrál Mosenthal nebo Grillparzer. Jen výjimečně, zejména k výročím, se objevil Schiller a Goethe, v lednu 1872 se na scénu dostala Lessingova Minna von Barnhelm. Francouzskou dramatiku zastupoval V. Sardou nebo G. Sandová. Ke konci sezony 1870/71 měl premiéru Shakespearův Hamlet, ale obdobné tituly byly závislé na hostech, proto nezůstaly dlouho v repertoáru. V opeře uvedl C. do Olomouce Verdiho Maškarní ples, v sezoně 1869/70 Lortzingovu Undinu, Wagnerova Lohengrina a Meyerbeerovu Afričanku a k Beethovenovu výročí znovu nastudoval Fidelia (1870). Protějškem takových večerů se staly skvostně vypravené premiéry Offenbachových operet (Grossherzogin von Gerolstein,Blaubart) a parodie slavných oper (např. Dinöhrl, Margarethe und Fäustling, Lohengelb nebo „fraška budoucnosti“ Tannhaüser). Také v Olomouci zavedl C. dětská vánoční představení.
Po odchodu z Olomouce se C. zřejmě soustředil na prešpurské (bratislavské) divadlo. 1875 si pronajal městskou německou scénu v Brně. Brněnský soubor vystupoval od 1871 v tzv. Prozatímním divadle (Das Interimstheater), vystavěném po požáru staré budovy (25. 6. 1870) a vedeném zvláštním konsorciem. C. byl jeho třetím ředitelem. Jeho předchůdce Adolf Franckel přivedl konsorcium na práh bankrotu vysokými uměleckými nároky, zatímco Heinrich Hirsch se orientoval příliš obchodnicky. C. byl přijat jako podnikatel schopný najít střední cestu. Za jeho mandátu bylo divadlo přejato do městské správy (1. 1. 1877). Finanční situace zůstávala ale labilní a C. musel zkrátit sezonu na 10 měsíců. 1878 z Brna odešel. Jeho další působiště nejsou známa (snad Klagenfurt, Innsbruck potvrzený pro 1884).
I v Brně si C. uměl získat publikum populárními soudobými hrami, operetami, vídeňskými hosty (Josef Beck, Adolf Sonnenthal, Johanna Buska, Katharina Schratt, Amalie Friedrich-Materna, Wilhelm Knaack, Josefina Gallmeyer, Suppé jako dirigent) a mimořádnými událostmi: 1877 oslavil za účasti veřejnosti 40 let své práce pro divadlo. Hned na podzim 1875, asi měsíc po pražském provedení, uvedl finančně nejpřínosnější dobový kus, „Spektakelstück“ Die Reise um die Erde in achtzig Tagen (d'Ennery a J. Verne) s dekoracemi a kostýmy podle vídeňských návrhů, se zapojním světelných efektů. Jeho operní repertoár byl kvalitnější než činoherní, který naplňovala převážně běžná dobová produkce. Dával starší románské opery, v této době už méně obvyklé (Donizetti: Der Liebestrank, Maria di Rohan, Bellini: Romeo und Julie, Auber: Die Ballnacht), udržel krok s premiérami děl Verdiho (La Traviata 1876). Výjimečným činem bylo nastudování Bendova melodramu Ariadne auf Naxos (1875, v Brně už 1858). Klasická dramata přišla ke slovu zcela výjimečně a nejvýše s jednou reprízou (Schiller: Die Räuber, Maria Stuart, 1875, Lessing: Nathan der Weise,Emila Galotti, 1875, Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig, 1876, Hamlet,1876).
Prameny
SOkA Olomouc: Archiv města Olomouce, Protocolle über die Sitzungen des Stadtverordneten-Collegiums 1868, 1869, pod pozměněným názvem pro 1870, 1871, 1872; Registratura hospodářská 1786–1873, kart. 1048 (písemnosti a smlouvy); Sbírka divadelních plakátů (sign. C).
MZA Brno: Beiträge zur Geschichte des Olmützer Theaters gesammelt von Hans Welzl, Correspondent der kk. Central-Commission, I., II., Brünn 1896; Sbírka rukopisů Německého historického spolku Brno (Eigentum des Deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens), fond G 13, sign. 358/16.
Vědecká knihovna v Olomouci: J. Čičatka: Dějiny olomouckého divadla, doba nejstarší, Olomouc [1985], 79 listů strojopisu, včetně příloh, sign. B II 291.170; Remeš, M.: Rukopisný materiál k dějinám olomouckého divadla, Olomouc, před r. 1955. Přílohy: M. Remeš: K dějinám divadla olomouckého a brněnského. Výstřižky z novin Pozor 40, 1933 a další dokumenty z Remešovy pozůstalosti, sign. B II 291.171.
Literatura
Almanach für Freunde der Schauspielkunst 14, Berlin 1850, s. 121–122 (Fünfkirchen); 16, 1852, s. 168–169 (Esseg); Deutscher Bühnenalmanach 19, 1855; 20, 1856, s. 194–195 (Ständisches Theater Graz), podrobnosti o divadle Thalia in Bd. 29, 1865, s. 131; Almanach des königlich städtischen Theaters in Olmütz für das Jahr 1868, Olmütz 1868; Theater-Almanach königl. städt. Theaters in Olmütz. Souvenir zum neuen Jahre 1870, Olmütz 1870; Almanach des k. städt. Theaters in Olmütz. [...] zum neuen Jahre 1871, Olmütz 1871; Almanach der Genossenschaft deutscher Bühnen-Angehöriger 6, Leipzig 1878, s. 121–122; 15, 1887, s. 28; Biographisches Jahrbuch und Deutscher Nekrolog 1, 1897, Totenliste, Berlin 1897, s. 338–339; Deutscher Bühnen-Almanach 33, Berlin 1869, s. 253–254; 34, 1870, s. 252–253; 35, 1871, s. 235–236; 36, 1872, s. 240–242; 51, 1887, s. 196–198; Neuer Theater-Almanach 8, Berlin 1897, s. 169. Deutsches Volksblatt für Mähren (1872); Die neue Zeit (1868–72); Olmützer Zwischen-Akt (1868–1872); Rappelkopf (Olomouc 1868); A. Rille: Die Geschichte des Brünner Stadt-Theaters 1734–1884, Brünn 1885; R. Tyrolt: Aus dem Tagebuche eines Wiener Schauspielers 1848–1902, Wien – Leipzig 1904; R. Tyrolt: Vom Lebenswege eines alten Schauspielers, Wien 1914 (zkušenosti z angažmá); G. Bodni: Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600–1925, Brünn 1924; S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis b. d. [1961], DÚk; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln 1997; J. Zatloukalová: Brněnské divadlo. Repertoár v letech 1848–1914, 2 sv., Brno 2001; J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770–1944. Repertoár a členstvo. Elektronická databáze, Umělecké centrum UP v Olomouci, Dokum. centrum dramatických umění, Olomouc 2006; J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci, Praha 2008; L. Topoľská: Německá divadlo, in: Dějiny Olomouce II, ed. J. Burešová a J. Schulz, Olomouci 2009, s. 88–89; J. Balatková: Německá opera, in: Dějiny Olomouce II, ed. J. Burešová a J. Schulz, Olomouc 2009, s. 97–105; M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě 1/3. Ředitelé městských divadel, Olomouc 2011.
Kosch, ÖBL (křestní jm. Franz), Ulrich (informace o pseudonymu)
Životní události
- 27. 5. 1814: narození, Fünfkirchen (Pécs, H)
- 22.1. 1896: úmrtí, Peggau (A)
Další jména
Czernits Ignác, Čzernits Ignatz, Čzernitz Ignatz
Vznik: 30. 11. 2012
Autor: Jiří Kopecký, Jitka Ludvová
