Božek, Romuald
nahoru...
Syn vynálezce Josefa B., bratr mechanika Františka B. Vystudoval polytechniku v Praze. Již 1834 navrhl konstrukci divadelní nápovědní budky. Po otcově smrti vedl dílnu na výrobu hodinářských přístrojů a zastával funkci inspektora, později ředitele pražských vodáren.
Při Meyerbeerově opeře Der Prophet ve StD v Praze 14. 12. 1850 bylo použito elektrogalvanické slunce drážďanského mechanika M. H. Jacobiho, zhotovené podle francouzského vzoru. Přístroj řídil Romualdův bratr František B. Po poruše se Františkovi nepodařilo jej zprovoznit a na žádost ředitele StD J. A. Stögera jej 1852 opravil Romuald. V nové verzi se přístroj skládal ze čtyř optických zařízení, která imitovala etapy východu slunce. Poprvé byly efekty uplatněny 29. 10. 1853 v Nicolaiově opeře Die lustigen Weiber von Windsor a B. dostal přezdívku „Bůh slunce“. 1854 sestrojil zařízení ze šesti optických přístrojů k zobrazení východu měsíce. 6. 6. 1854 byl poprvé uveden na plakátě StD a v divadelním almanachu na rok 1855 s tučně vytištěným komentářem, opakovaným i v dalších letech, že není angažován, pracuje pro divadlo z ochoty a řídí „elektro-galvanické optické aparáty Slunce, Měsíc a Večernici“. Tzv. Večernici, imitovanou s použitím chvějícího se plamene svíčky za skleněnou čočkou, sestrojil B. pro Wagnerovu operu Tannhäuser (1856). Zatmění měsíce (1856) dalo podnět pro zhotovení dalšího přístroje (25. 10. 1856 v Nicolaiově opeře Die lustigen Weiber von Windsor). 1856 byla předvedena pohyblivá labuť pro Wagnerova Lohengrina, 28. 2. 1858 stínová projekce, resp. optický přístroj k imitaci měsíčního svitu (v činohře Diblík, šotek z hor od Ch. Birch-Pfeifferové). 1863 si ředitel Thomé vyžádal přístroj na „zjevování duchů“ v operetě Joh. Strausse Cagliostro (16. 10. 1863 Novoměstské divadlo). Dále B. sestrojil vodotrysk a lehký šlapací vozík a aranžoval široce použitelné tzv. „intenzivní osvětlení“ osob či celých obrazů. Z 67 premiér, na nichž pracoval a jejichž soupis pořídil, bylo pět českých. V Umělecké besedě předvedl 1869 „sluneční ozáření“. Další kontakt s UB prozrazuje poděkování za výpomoc při Gounodově opeře Romeo a Julie a současně nabídka ke spolupráci od pražského PD (18. 10. 1869).
Hned od počátku projevily zájem o B. přístroje kromě rakouských divadel (Vídeň, Štýrský Hradec) přední evropské scény (Hamburk, Londýn, Berlín, Brémy). B. nabídky nepřijal, podnikl však 1874–82 několik cest, aby předvedl svá zařízení, s podmínkou, že zachová konstrukci v tajnosti (Augsburg, Výmar, Erfurt, Gotha, Eisenach, Lipsko, Karlsruhe, Frankfurt n. M., Schwerin). 1881 navštívil i Skandinávii, přístroje však nakonec nepředvedl. V rkp. pojednání (v pozůstalosti) uvedl, že na vývoj a stavbu vynaložil 4000 zl. Odměnou mu bylo ocenění ředitelů divadla (např. Stögrovo ocenění z roku 1856), novinové články (Lumír, Prager Zeitung, Salon, Humorist, Tagesbote 1853, Bohemia 1863), Jacobiho ocenění v osobním dopise (1853), přízeň publika a volná vstupenka do divadla. Celkem získal 270 veřejných uznání, 462 pečlivě zaznamenaných zmínek a čtyři rytířské řády. K ukončení spolupráce se StD (1871) přispěly neshody s ředitelem Wirsingem (v Praze od 1864).
B. pozůstalost obsahuje nákresy a plány, jež dokládají šíři jeho zájmů. Zkonstruoval mechanické divadlo s třinácti pohyblivými loutkami a scénickými efekty (1862) a hromosvod na divadelní budovu (1867). 1868 zlepšil propadlové zařízení a osvětlení celého prostoru divadla. Již po 1860 se zabýval železnou oponou (v pozůstalosti je pojednání a model), což nabylo na významu po požáru velkých divadel Ringtheater ve Vídni a ND v Praze (obojí 1881). V tomto roce navrhl oponu z vlnitého plechu, 80 centů těžkou, avšak lehce ovladatelnou. Byla určena pro divadlo v Regensburgu, patentovaný kus měla vyrobit firma L. A. Riedingera v Augsburgu, není však jisté, že k realizaci skutečně došlo. Pro rychlou evakuaci návštěvníků divadla navrhl nakloněné spirálovité rampy (1882).
B. se zasloužil se o zdokonalení jevištního strojního zařízení a ovlivnil vývoj scénické výpravy nejen v českých zemích, ale i jinde v Evropě. Za dvě desetiletí jeho práce pro divadlo se ale natolik zvýšily náklady na výrobu a patentování mechanismů, že je již nemohl nést jednotlivec a stroje nemohly existovat v jednom utajovaném exempláři. Mechanik pražské univerzity F. Hájek, který pokračoval v B. divadelní činnosti, nedosáhl kvalit svého předchůdce.
Prameny a literatura
Archiv Nár. technického muzea v Praze, fond „Božkové“ (rkp., výstřižky, schémata přístrojů, půdorysy evropských divadel ad.). – Národní archiv (dříve SÚA), fond Pražské gubernium 1811–15, Čes. gubernium 1826–35. • Teuber III, s. 405, 458; L. Novák: Rodina vynálezců, 1941; J. Streit: Božkové. Osudy rodiny vynálezců, 1946; S. Valová: R. B. a divadlo, Acta scaenographica 1964/65, č. 5, s. 135–136; V. Veber: R. B. a divadlo, Prolegomena scénografické encyklopedie, 10, 1972, s. 23–27 [popisy tech. řešení]; DČD III; E. Tučková: Čeští vynálezci divadlu, Technika a divadlo, č. 7, 1982, s. 38–39. • NDp.
Životní události
- 7. 2. 1814: narození, Praha
- 30. 4. 1899: úmrtí, Praha
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 73–74
Autor: Ivan Jakubec
