Škroup, František Jan
nahoru...
Psán i Franz Škraup, Skraup, Skroup, Sskraup. Otec kapelníka Alfreda Skraupa (1843 Praha–1914 Praha), bratr kapelníka a skladatele Johanna Nepomuka Š. (1811–1892), strýc režiséra Karla Skraupa (1851–1909) a příbuzný dalších hudebníků z rozvětveného rodu.
Základy hudebního vzdělání získal od otce, skladatele a učitele Dominika Š. (1766 Včelákov–1830 Osice). Patrně 1812 odešel do Prahy, kde byl jako vokalista přijat v chrámu Panny Marie před Týnem, z neznámých důvodů však přestoupil asi 1813 na kůr loretánský. 1814–19 studoval na gymnáziu v Hradci Králové, vzdělával se v hudbě u ředitele kůru biskupského chrámu Františka Volkerta, řídil pěvecký kroužek a začal komponovat. Místní prostředí, kde působil vydavatel českých knih J. H. Pospíšil, vlastenecký kněz J. L. Ziegler a gymnaziální profesor V. K. Klicpera, mělo vliv na formování Š. životních postojů. Od 1819 studoval na pražské univerzitě filozofické ročníky, od 1822 práva a živil se vyučováním zpěvu a hře na klavír. Věnoval se českému ochotnickému divadlu ve skupině, která začala uvádět ve StD za ředitele Holbeina česká operní představení (první 28. 12. 1823, Weigl: Rodina švejcarská, kapelník J. Triebensee). 1824, s nástupem ředitelského triumvirátu Polawsky–Kainz–Štěpánek do StD, se Š. stal členem jeho německého operního sboru, vystupoval však i v českých činohrách. 2. 2. 1826 byla ve StD provedena jeho zpěvohra Dráteník na Chmelenského text, v níž hrál hlavní roli. Po spontánním úspěchu díla zanechal studia a v září 1827 se stal druhým kapelníkem StD s povinností řídit česká představení, psát hudbu k repertoárovým hrám a být nápomocen prvnímu kapelníkovi. Od 1829 již nevystupoval jako zpěvák. Ve funkci druhého kapelníka zůstal ve StD i po příchodu ředitele J. A. Stögera (1834). Mezi jeho hudbou k baletům a činohrám z této doby je též hudba ke hře J. K. Tyla Fidlovačka (21. 12. 1834), z níž se rozšířila píseň Kde domov můj?. Od ledna 1837 převzal Š. ve StD místo prvního kapelníka po J. Triebenseeovi, s povinností věnovat se německé opeře; česká představení řídil 1836–46 jeho bratr Jan Nepomuk Š., angažovaný jako sbormistr, 1846–49 a 1852–57 druhý kapelník E. Tauwitz a 1849–52 J. N. Maýr, který se českým hrám cele věnoval. Š. zůstal ve funkci prvního kapelníka i za ředitele J. Hoffmanna (1846–52) a po návratu ředitele Stögera do StD (1852–58). Na podzim 1857 se dostal se Stögerem do konfliktu, patrně pro pokus ucházet se též o vedení divadla v nadcházejícím konkurzu vypsaném Zemským výborem. Stöger ho v listopadu 1857 propustil, ač nebyly vyřešeny formality Š. penzionování a aniž mu umožnil rozloučit se s publikem.
Vedle své činnosti v pražském divadle se Š. intenzivně účastnil společenského a koncertního dění. Po několik let redigoval sbírku Věnec ze zpěvů vlastenských (vycházel 1835–39, 1843–44), do které též přispěl mnoha písněmi a fragmenty z oper. Dvakrát ročně dirigoval spojený orchestr konzervatoře a divadla na kantátových a oratorních koncertech Jednoty pro podporu vdov a sirotků. Po smrti ředitele pražské konzervatoře F. D. Webera se 1843 nakrátko ujal studentského orchestru a připravil během několika měsíců provedení Mozartovy opery Le nozze di Figaro a tři orchestrální koncerty. 1836–45 působil v pražské reformované synagoze v Dušní ulici, pro kterou napsal několik skladeb. Po 1850 příležitostně řídil hudbu na kůru benediktinského kláštera v Praze–Břevnově, kam přiváděl nadané mladé hudebníky.
Po odchodu z divadla otevřel nepříliš úspěšnou hudební školu a 1860 se nakrátko stal ředitelem Žofínské akademie. Na sezonu 1860/61 přijal kapelnické místo v nově zakládané německé opeře v Rotterdamu, kterou provozovali místní měšťanští podnikatelé. Soubor hrál rovněž v Utrechtu (12krát), Amsterdamu (8krát) a Haagu (jednou). V divadelním orchestru krátce působil i syn Alfred. Š. zde provedl 16 oper v 67 představeních, vesměs ze svého pražského repertoáru (nejčastěji Beethoven: Fidelio 12krát, Wagner: Tannhäuser 8krát, Mozart: Figarova svatba 7krát, Don Juan 3krát, Flotow: Martha 6krát, Weber: Euryanthe 6krát). Velký ohlas měla též jeho opera na nizozemský námět Der Meergeuse. Vzhledem k sezonnímu provozu rotterdamské opery usiloval Š. o stálé koncertní angažmá v Amsterdamu, ale bez úspěchu. Po pobytu v Praze v létě 1861 se v srpnu vrátil do Rotterdamu, aby připravil další sezonu (v listopadu ho navštívil B. Smetana). V zimě se však zhoršil jeho zdravotní stav a 2. 2. 1862 zemřel. Z iniciativy divadla byl důstojně pochován na rotterdamském hřbitově Crooswijk (identita hrobu byla potvrzena až 1921) a byla uspořádána velkorysá sbírka ve prospěch rodiny. V Praze, kam se informace o jeho smrti dostala 8. února 1862, byly uspořádány zádušní mše a koncert ve StD. Podrobnosti z působení v rotterdamském divadle obsahují Š. dopisy rodině do Čech.
V pražském divadelním a hudebním životě stál Š. se svou kapelnickou a skladatelskou činností od poloviny 30. let až do 1857 na jednom z čelných míst, na podobné pozici, jakou zaujímali kapelníci velkých zahraničních scén. Š. divadelní tvorba přispívala k jeho kapelnické prestiži, stejně jako zlepšující se kvalita orchestru, prokazovaná i na vystoupeních s oratorním a kantátovým programem. K tomu přistupovalo Š. vlastenecké angažmá a práce pro českou kulturu, konaná z upřímného přesvědčení a využívající všech možností, jež poskytovala formující se česká společnost.
Podrobnější údaje o Š. dirigentské praxi jsou vzácné, protože kritiky se o výkonech kapelníka zmiňují jen paušálně (často mu bylo vytýkáno přehánění temp). Během dlouhého působení ve StD Š. velmi umělecky vyrostl. 1837, kdy přebíral funkci prvního kapelníka, dirigoval ve StD pohostinsky skladatel L. Spohr svou operu Der Berggeist a označil úroveň orchestru za nízkou. Spohrův intenzivní zkouškový režim, v pražských poměrech nezvyklý, jemuž Š. mohl přihlížet, mu zřejmě přinesl významnou zkušenost. Š. zvýšil nároky natolik, že výkon spojených orchestrů divadla a konzervatoře uspokojil i H. Berlioze při jeho pražské návštěvě 1846 a v 50. letech byl divadelní orchestr schopen provést partitury R. Wagnera. Kvalita jednotlivých výkonů ovšem kolísala a Š. musel vycházet i z okamžitých možností souboru. Respektoval např. schopnosti zpěváků a 1840 dokomponoval recitativy do Cherubiniho zpěvohry Medea, aby zabránil nekvalifikovanému přednesu původní prózy; v prosinci 1850 podstatně ochudil instrumentaci pražského provedení Meyerbeerovy opery Der Prophet, když některé součásti požadovaného exkluzivního obsazení orchestru pro momentální nedostatek hráčů rozepsal do běžných nástrojů. Úroveň orchestru však vcelku stoupala; autoritativní vystupování, jež bylo Š. vytýkáno, mohlo souviset s prosazováním tvrdšího pracovního režimu.
Do dramaturgie německé opery StD, v níž měli rozhodující slovo ředitelé, mohl Š. zasáhnout jen dílčím způsobem, nejspíše nabídkou vlastních prací. Oba ředitelé, Stöger i J. Hoffmann, se inspirovali repertoárem vídeňských divadel, přičemž značně specializované programy vídeňské dvorní opery a předměstských scén se v Praze musely umístit do jedné budovy (omezeně rovněž na vedlejší scény) a bylo nutné počítat s dvojjazyčným a sociálně méně diferencovaným publikem. Jako druhý kapelník řídil Š. především hry se zpěvy a činohry, od konce 30. let ve funkci prvního kapelníka německého provozu dirigoval již pouze náročná díla, zvl. opery nejhranějšího autora tohoto období G. Meyerbeera, dále Aubera, Webera, Belliniho, Donizettiho, Flotowa, Marschnera, v omezené míře Verdiho (Nabuchodonosor a Ernani, 1849). Ve druhém Stögerově období (od 1852) k nim přistoupil Wagner (Tannhäuser 1854, Lohengrin a Der fliegende Holländer 1856) a další Verdi (Rigoletto 1852, Der Troubadour 1856). Š. dirigoval repertoár srovnatelný s jinými velkými scénami; jeho nastudování tří Wagnerových oper bylo výjimečným činem, jímž se Praha dostala na jedno z čelných míst v Evropě.
Š. kapelnická aktivita v české opeře spadá do období 1827–37, kdy se o české hry staral J. N. Štěpánek. Během této doby se konalo asi 100 českých operních představení, včetně quodlibetů (mj. Cherubini: Vodař, Méhul: Josef a jeho bratři, Mozart: Don Juan, Kouzelná flétna, Rossini: Tankred, Othello a Lazebník sevillský ad.) a asi 30 představení her s významnou hudební složkou. Pro své české dirigentské benefice si Š. vybral tři díla Weberova (1827 Střelec kouzelník, 1831 P. A. Wolff–Weber: Preciosa, 1832 Silvána) a Grétryho operu Kníže Raoul, Modrofous zván (1828). Umělecká úroveň a počet českých představení byly limitovány počtem kvalitních českých zpěváků v souboru, jichž bylo v tomto období málo (Michalesi, Kometová, Podhorský, později Strakatý).
Pro každodenní český i německý činoherní provoz psal Š. v rámci své smluvní povinnosti sbory, písně a tance do frašek, kouzelných her a dalších jevištních útvarů. Hudební složka, jež zde hrála významnou roli, se výjimečně stala nedílnou autorskou součástí hry (Tylova Fidlovačka). Doklady o Š. scénických hudbách se zachovaly jen fragmentárně, zřejmě jich bylo více, než lze dnes zrekonstruovat. Š. spolupracoval s pražskými literáty, z nichž většina po určitou dobu působila ve StD (ředitel Štěpánek, herec, autor a dramaturg Tyl, herci a režiséři C. J. Schikaneder a F. V. Ernst, autor a dramaturg C. J. Hickel).
V operní tvorbě čerpal Š. ze své kapelnické zkušenosti a z aktuálních impulzů denní praxe. České i německé práce vznikaly vedle sebe a není mezi nimi zásadní rozdíl. Pro své náměty hledal Š. adekvátní kompoziční modely. Svým Dráteníkem (1826), první českou původní zpěvohrou, bezprostředně reagoval na možnost pořádat česká operní představení, kterou prokázala činnost ochotníků a několika profesionálů po roce 1823. Dráteníka přizpůsobil typu vídeňského singspielu a francouzské komické opery. Opera Oldřich a Božena (poprvé 1828, v něm. verzi 1833, znovu česky 1847) prošla několika verzemi (1828 byla první českou prací, která propadla) a Š. se postupně pokoušel přiblížit ji typu velké opery, včetně pěvecky náročných koloraturních pasáží. Německou raně romantickou operou se inspirovala Š. díla Der Nachtschatten (1829) a Die Geisterbraut (1836). Vhodný model nenašla obě Š. ztvárnění historických témat, Libušin sňatek (ukázky 1835, nová redakce 1850 pouze s jednou reprízou) a německá Drahomíra (1848); jejich jevištní působení bylo slabé. Opery Meergeuse (1851) a Columbus (během života neprov.), Š. nejzralejší díla, v syžetu i v hudbě zdařile zkombinovaly velkou operu a wagnerovské hudební drama. Do příběhu o boji nizozemských gézů proti Španělům v 16. stol. i do historie objevení Ameriky zařadil libretista Hickel bohaté scénické efekty a živé obrazy, typické pro velkou operu. Také Š. české operní práce volí prostředky přiměřené příslušnému opernímu typu a nespočívají na lidových písních, jichž používají pouze jako lokálního koloritu (např. ve Fidlovačce).
Š. skladatelská rutina a dramatické divadelní cítění převyšovaly jeho hudební invenci, opírající se především o lyrickou romantickou a společenskou píseň. Jeho operní tvorba jako celek neprokázala dost osobitosti a nepřežila dobu svého vzniku. Š. skladatelský význam pro dějiny české opery spočívá v pokusu včlenit se do soudobých trendů a vytvořit v domácím hudebním divadle takové operní typy, jež by odpovídaly soudobé tvorbě německé, francouzské a italské. Na neúspěchu většiny českých prací se vedle hranic autorova talentu podílela i nezkušenost libretistů, omezené provozovací možnosti českého divadla a malá konsolidovanost českého publika, jež nedokázalo udržet na repertoáru ani úspěšná díla. Opera Dráteník a Tylova Fidlovačka s písní Kde domov můj?, produkty kulturních snah českého obrození, získaly postupně v české společnosti symbolický význam, který došel platnosti zvl. po vzniku samostatného státu 1918.
Obsah
Dílo
Soupisy uvádějí: J. B. Pešek: F. Š., 1901, s. 116–120; J. Plavec: F. Š., 1941; s. 627–637; ČHS; MGG 1965; Grove 2001.
Role (pěvecké a čihoherní ve StD)
1823: Pavlík (Treitschke–Weigl: Rodina švejcarská, j. h.); 1824: Antonio (Cherubini: Vodař), Simeon (Méhul: Josef a jeho bratři); 1825: Figaro (Rossini: Lazebník sevillský), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Memo (Zschoke, přel. Hýbl: Abelíno, veliký zbojník), Kníže český (Weber: Střelec kouzedlník), Jago (Rossini: Othello, mouřením benátský), Libomil Čáslavský (Štěpánek: Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice); 1826: Terc (Guolfinger v. Steinsberg–Tuček, přel. Thám: Honza Kolohnát z Přelouče), Roderigo (Rossini: Othello, mouřením benátský), Kašpar Byla (Perinet–W. Müller, přel. Majober nebo Thám: Kouzedlná cytera aneb Fagotista), Dráteník (F. Škroup: Dráteník, prem.); 1827: Jiříček (Gieseke, přel. Doucha–W. Müller: Dvanáct spících panen), Liborín (Weber: Střelec kouzedlník), Šára (Rösler: Elisena, kněžna Volharská), Rytíř Lesko (Auber: Sníh); 1828: Rytíř Vergy (Grétry: Kníže Raoul, nazván Modrofous).
Práce pro divadlo
Opery: Dráteník, zpěvohra, 2 jedn., t: Chmelenský, části ve slovenštině Fejérpataky, komp. 1825, 2. 2. 1826 StD, zpěvy vyd. ve sb. Patero písní (1826) a ve Věnci ze zpěvů vlastenských (1837 a 1839), libr. vyd. V. Šollová (1826), faks. prvního vydání libreta Hudební matice 1926, autograf partitury ČMH, faks. autografu partitury vyd. Umělecká beseda 1927, klav. výtah Umělecká beseda 1913; Der Nachtschatten pohádková opera, 3 jedn., t: C. J. Schikaneder, komp. 1827, 30. 12. 1829 StD, autograf partitury v ČMH; Oldřich a Božena, I, romant. opera, 3 jedn., t: Chmelenský, komp. 1828, 14. 12. 1828 StD, části prov. v rámci quodlibetu 7. 3. 1830 StD, libr. vyd. Pospíšil 1828, viz též Udalrich und Bozena a Oldřich a Božena II; Udalrich und Bozena, libr. Chmelenského upravil a přel. do němčiny F. V. Ernst, komp. 1832, 12. 2. 1833 StD, autograf partitury v ČMH, árie vyd. ve Věnci ze zpěvů vlastenských 1835 a 1837; Libušin sňatek, zpěvohra, 3 jedn., t: Chmelenský, komp. 1835, části prov. v rámci quodlibetu 6. 12. 1835 StD, revid. verze 11. 4. 1850 StD, autograf partitury v ČMH, libr. vyd. Pospíšil 1832, árie vyd. ve Věnci ze zpěvů vlastenských 1835 a 1838; Die Geisterbraut, opera, 3 jedn., t: F. V. Ernst, komp. 1836, prem. 17. 11.1836 StD; Oldřich a Božena II, přeprac. verze něm. znění Udalrich und Bozena (viz), Ernstův překlad Chmelenského textu přel. zpět do češtiny a upravil Tyl, 31. 10. 1847 StD, libr. vyd. 1847 v Chrudimi; Drahomíra (pův. Bolemíra?), opera, 3 jedn., něm. text V. A. Svoboda, komp. 1840, 28. 10.1848 StD, autograf klav. výtahu v ČMH; Der Meergeuse, romant. opera, 3 jedn., t: Hickel, komp. 1851, 29. 11. 1851 StD, hist. not. materiál v ČMH (bez 1. jedn.), libr. vyd. 1851; Columbus, hist.-romant. opera, 3 jedn., něm. text Hickel, komp. 1855, něm. neprovedena, česky jako Kolumbus, přel. Pujman, 3. 2. 1942 ND, not. mat. v ČMH a v archivu ND. • Hudba ke hrám ve StD: F. V. Ernst: Der Prinz und die Schlange, komická čaroděj. hra, 19. 12. 1829, přel. Chmelenský jako Princ a had aneb Amor mezi Amazonkami, prov. 10. 5. 1835, píseň vyd. ve Věnci ze zpěvů vlastenských 1837; Kollmann: Die Drachenhöhle bei Röthelstein oder der Hammer um Mitternacht, romant. hra, 31. 5. 1832; Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, čtvero obrazů dle života pražského, 21. 12. 1834, autograf partitury v ČMH, Kde domov můj? a píseň Liduščina vyd. ve Věnci ze zpěvů vlastenských 1835; Tyl: Čestmír, hist. drama, 3. 5. 1835, rapsodie Radovana vyd. ve Věnci ze zpěvů vlastenských 1837; Raupach: Robert der Teufel, 1835, hudba prov. samostatně v rámci quodlibetu 6. 1. 1836, česky jako Robert ďábel, přel. Tyl, 8. 11. 1840; [?] Frey: Der Zauberer Februar oder Die Überraschungen, kouzel. hra, 12. 7. 1835; Angely: Die Reise auf gemeinschaftliche Kosten oder Da hört Alles auf, fraška, 21. 4. 1836; Federici, úpr. C. Blum: Pietro Metastasio, veselohra, 21. 8. 1836; Filípek: Pomoc ze říše kouzelné aneb Ženich v tisícerých ouzkostech, ouvertura ke hře, 3. 11. 1839; Hickel: Die Weihe der Kunst, prolog k zahajovacímu představení ředitele J. Hoffmanna, 13. 4. 1846; Birch-Pfeiffer: Mlynářovy dcery aneb Sen hraběte Voldemára, romant. činohra (předehra a tance), 25. 10. 1846; Österreichische Sterne, předehra k oslavě nástupu Františka Josefa I. na trůn, t: Hickel, 17. 12. 1848; Unsere Zukunft, předehra k holdování Františku Josefovi I. k narozeninám, t: Hickel, 18. 8. 1849; J. J. Kolár: Žižkova smrt, 16 hud. čísel k hist. tragédii, 17. 11. 1850; J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona, sbory ve 3. jedn., 2. 2. 1852; Bydžovský: Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj v Čechách, sbor Amazonek, 10. 2. 1853. • Scénický melodram Bratrovrah (biblické duodrama),1 jedn., t: Štěpánek, komp. 1830, 27. 2. 1831 StD, autograf partitury v ČMH. • Hudba k pantomimám ve StD: Arlequin als Schneidergeselle, 2 jedn., libr. Pfeiffer, ch: F. Feigert, 12. 2. 1825, česky Arlequin jako krejčovský tovaryš; Arlequin v ochraně kouzel a tři milovníci, 2 jedn., 8. 12. 1829; Tanzdivertissement (Furien-Tanz, Treppen-Tanz, Polka), několikrát 1852.
Prameny a literatura
Fragmenty pozůstalosti v LA PNP (inventář M. Sládek, 1996), hlavní notový i listinný soubor v ČMH. – Přehled uložení dalších notových pramenů a vydaných úprav děl in: E. Bejlovcová: Hudebně dramatická tvorba skladatelů českého původu ve fondech pražských hudebních archivů a knihoven 1769–1871, dipl. práce FF UK Praha 1980, s. 175–202. – Cedule StD 1830–58, NMd. – Martinec: Journal. • ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 129–130; 3, 1829, sv. 1, s. 123; 8, 1834, sv. 2, s. 221; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1833, č. 40, zvl. s. 371 [Udalrich a Bozena]; Salon [Prag], 1.–3. 12. 1851 [Der Meergeuse]; F. Ulm, Bohemia 2. a 5. 12. 1857 [první biogr.], 15. 2. 1862 [nekrolog]; Národní listy 15. 2. 1862 [nekrolog], 16. 3. 1862 [pozůst.]; [E. Meliš?]: F. Š., Dalibor 5, 1862, s. 41–42, 49–50, 57; E. Meliš–J. Bergmann: Průvodce v oboru českých tištěných písní 1800–1862, 1863 [mj. soupis vyd. árií z oper]; Josef Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, zvl. s. 256, 279–284; F. Bačkovský: J. K. T. Kde domov můj? s dějinami hymny té a pozdějšími přídavky a překlady, 1884; Teuber III., s. 162–503 passim; O. Hostinský: K padesátiletému jubileu písně „Kde domov můj?", Osvěta 15, 1885, s. 71–79, 149–164; J. B. Pešek: F. Š., skladatel první původní české zpěvohry a národní naší hymny. Ku stému výročí jeho narozenin, 1901; J. B. Pešek: Z dopisů F. Š., Dalibor 31, 1903, s. 229–231, s. 237–239; E. Rychnovsky: Das Tannhäuser-Jubiläum in Prag, Deutsche Arbeit [Prag] 4, 1904/5, s. 127–135; O. Kamper: F. Š., k padesátému výročí jeho úmrtí 7. 2. 1862,Hudební revue 5, 1912, s. 129–133; A. Hnilička: Z posledních dopisů F. Š., Hudební revue 5, 1912, str. 133–141; Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/26, č. 17 a 21 [100 let Dráteníka, K. J. Beneš, H. Doležil, M. Očadlík]; F. Strejček: Kde domov můj? 1834–1934, 1934; J. Procházka: Škroupova hudba k Lesní panně. Studijní materiál k Tylově hře, [1934]; J. V. Šmejkal: Píseň písní národu českého, 1935; dr. H.: Potomstvo F. Š., České divadlo 18, 1935, s. 4; J. Plavec, F. Š., 1941; J. Albrecht: F. Š., kapelník a skladatel doby předsmetanovské, Národní divadlo 19, 1941/42, č. 6, s. 2–4; J. Albrecht: Š. Kolumbus, Národní divadlo 19, 1941/42, č. 7, s. 2–4; Národní divadlo 25, 1949/50, č. 14 věnované Dráteníkovi, zde přetištěna Chmelenského předmluva k libretu; Vondráček II; O. Pulkert: Odchod F. Š. ze Stavovského divadla, Dějiny a současnost 1, 1953, č. 6, s. 16–18, přetisk in: Respicio. Sborník pracík sedmdesátinám Oldřicha Pulkerta, 2000, s. 175–179; K. Tauš: Otázka hudebních spolupracovníků J. K. Tyla, Hudební rozhledy 9, 1956, s. 256; DČD II; M. Kopecká: Vztah slova a hudby v lyrických částech jevištních děl a kupletech F. Š., dis. FF UK 1973; Laiske: Dramaturgie; B. Plevka: Richard Wagner poprvé v pražské opeře, Hudební rozhledy 31, 1978, s. 424–425; Tyrrell: Czech Opera; Hudba v českých dějinách, 1983, 2. vyd. 1989, zvl. s. 321–322 [repert. StD]; J. Slavíková: Škroupův Kolumbus 14921862–1992, Hudební rozhledy 45, 1992, s. 184–186; M. Bártová: Kolumbus, Škroupova opera, které nepřálo štěstí, Opus musicum 24, 1992, č. 1, s. 1–8; M. Kabelková: F. Š. Výstava o životě a díle, Praha–Rotterdam, Knihovnická revue 9, 1998, č. 1, s. 27–28; P. Petráněk (vyd.): F. Š.: Der Meergeuse a dokumenty k operní tvorbě, sb. k premiéře v ND v Praze 20. 3. 2003, obsahuje mj. libreto, přehled premiér a repríz Š. oper s obsazením, kritiky. • Viz též lit. u Chmelenského a Tyla. • Obsahy oper: Hornové [Dráteník, Libušin sňatek, Oldřich a Božena]; J. Plavec: F. Š., 1941 [vše]; Branberger 1947 [Dráteník, Columbus]; Hostomská [Dráteník]. • Rieger; Wurzbach; ČHS; MGG 1965; NDp; Grove 1980, 2001.
Životní události
- 3. 6. 1801: narození, Osice u Pardubic
- 7. 2. 1862: úmrtí, Rotterdam, Holandsko
Další jména
Škraup Franz, Skraup , Skroup , Sskraup
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 536–542
Autor: Markéta Kabelková, Jitka Ludvová
