Červená, Anna

Anna Červená

* 9. 11. 1879 Praha (CZ)

† 7. 2. 1952 Praha (CZ)

herečka

Připravovala se na dráhu koloraturní sopranistky, nezískala však angažmá. To jí nabídl až 1900 G. Schmoranz, a sice do činohry Národního divadla, kde pak zůstala celých 25 let. Uplatňovala se i v operetě, pohybové předpoklady využila v baletních pantomimách. V konkurenci silné skupiny mladých hereček (L. Dostalová, I. Grégrová, A. Suchánková, později A. Sedláčková) se však v Národním divadle zřetelněji neprosadila. Od soudobého trendu niterně psychologického herectví se vzdalovala břitkou charakteristikou a tendencí k překreslování, dosahujícímu až karikaturních prvků.

Narodila se jako nemanželská dcera Anastazie Švehlové a Karla Č., který byl při sňatku 1881 zapsán do matriky jako „jednatel u českého divadla v Praze“. Podle konskripčních lístků byl postupně dozorčím u potravní daně, tramvajovým průvodčím a vrátným v branickém pivovaru. Díky otcovu spojení s pražským divadlem účinkovala už od 1885 v dětských rolích v Národním divadle (mj. v Ibsenově Oernulfově výpravě a v Kolárově Mageloně – jako „malá Červená“) i v pražském německém divadle („die kleine Böhme“). Připravovala se na dráhu koloraturní sopranistky u pěvkyně M. Sittové-Petzoldové, herecky se školila u O. Sklenářové-Malé a T. Seifertové. V březnu 1899 pohostinsky zpívala u V. Budila v plzeňském divadle Aninku ve Weberově Čarostřelci. Vystoupení mělo příznivou odezvu, kritika v ní spatřovala budoucí posilu Budilova operního souboru, přijata však nebyla (literatura chybně udává plzeňské angažmá v sezoně 1898/99).

Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák, Národní divadlo, 1902), foto: K. Koller. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-609

Pro činohru ji objevil nový ředitel Národního divadla G. Schmoranz, který jí 1900 nabídl angažmá. 16. 9. 1902 se provdala za divadelního publicistu, ředitele a dramatika A. B. Dostala (bratra herečky L. Dostalové a herce a režiséra K. Dostala), manželství po několika letech ztroskotalo a bylo rozvedeno. Národní divadlo opustila v září 1925 a zároveň divadelní působení ve 46 letech definitivně ukončila.

Od počátku profesionální herecké kariéry byly zřejmé její předpoklady k úspěšnému působení na divadle: půvabný graciézní zjev, příjemný hlas, hudební cit, smysl pro rytmus i nenucené vystupování. Záhy překonala začátečnické nedostatky a prokazovala schopnost osobitého pojetí rolí (např. Corina, Hervé: Mamzelle Nitouche). V prvních letech se její doménou staly postavy roztěkaných pubertálních děvčátek, dovádivých dívek a tzv. něžných milovnic. Hojně se uplatňovala zejména v domácím repertoáru (Verunka, Stroupežnický: Naši furianti; Terezka, Tyl: Tvrdohlavá žena; Boženka, Štolba: Vodní družstvo; Hanička, Jirásek: Lucerna; Nanynka, Šamberk: Palackého třída čís. 27). Hrála též chlapecké postavy (Jiřík, Stroupežnický: V panském čeledníku; Prokop, Tyl: Paličova dcera aj.), díky pěveckým schopnostem úlohy v operetě, která byla počátkem 20. stol. ještě součástí repertoáru Národního divadla (Ida, Strauss: Netopýr; Max, Offenbach: Píseň Fortuniova), pohybové předpoklady využila v baletních pantomimách (Lucienne, Costa: O lehkovážném Pierotovi). Dokázala odstíněně diferencovat jednotlivé figury a usilovala o jejich originální ztvárnění, spojujíc půvab s pošetilostí, grácii s rozmařilostí, mladickou emfázi s bezprostředností. Jako spolehlivá představitelka dívčích postav byla i v dalších letech využívána pro tyto role, k nimž postupně přibývaly postavy senzitivních žen, rafinovaných rozkošnic, uhlazených dam i rázných lidových typů (Máša v Tolstého Živé mrtvole, Lída v Kvapilově Sirotku). Vedle silné skupiny mladých hereček (L. Dostalová, I. Grégrová, A. Suchánková, později A. Sedláčková) se však v Národním divadle zřetelněji neprosadila a od soudobého trendu niterně psychologického herectví se vzdalovala břitkou charakteristikou a tendencí k překreslování, dosahujícímu až karikaturních prvků. Jejími nejvýznačnějšími kreacemi byla rozmarná, vzdorná Katuška v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, kterou vytvořila po boku Vojanova Petruchia, a svěží, koketně svůdná Mirandolina v Goldoniho komedii. Poměrně záhy, ani ne čtyřicetiletá, začala hrát matky, báby a stařeny (Strouhalka, Mrštíkové: Maryša; Bába, Vojnović: Smrt matky Jugovičů). Jednou z jejích posledních úspěšných rolí byla temperamentní bordelmamá madame Kochanovská v Pirandellově hře Šest postav hledá autora.

Role

Budilova společnost

Aninka (C. M. Weber: Čarostřelec) j. h. – Plzeň 1899.

Národní divadlo

Renáta (A. Valabrègue, M. Hennequin: Ustupte ženám!) j. h., Jiřík (L. Stroupežnický: V panském čeledníku), Cherubín (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Ismena (Sofokles: Antigona), Josefina (F. X. Svoboda: Čekanky) – 1900; Katynka (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí), Matylda (A. Dumas ml.: Vyzvání k tanci), Corina (F. Hervé: Mamzelle Nitouche), Hermie (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Max (J. Offenbach: Píseň Fortuniova) – 1901; Ida (J. Strauss: Netopýr), Brianda z Luny (J. Zeyer: Soud lásky), Julie (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Marie Antonovna (N. V. Gogol: Revisor), Lucetta (W. Shakespeare: Dvé šlechticů veronských), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Verunka (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1902; Vojtěška (K. J. Erben: Sládci), Poluša (G. Preissová: Gazdina roba), Dejanira (C. Goldoni: Mirandolina) – 1903; Boženka (J. Štolba: Vodní družstvo), Elisa (Molière: Lakomec), Rafael + Hippia + Helena (I. Madách: Tragedie člověka), Lucienne (P. M. Costa: O lehkovážném Pierotovi), Imma (A. Jirásek: Gero), Terezka (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena), Lidka (B. Viková-Kunětická: Cop) – 1904; Nanynka (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Mercedes (J. Zeyer: Doňa Sanča), Eufrozina (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Hanička (A. Jirásek: Lucerna) – 1905; Blažena (R. Bracco: Zelené ovoce), Zerbinetta (Molière: Šibalství Skapinova), Lída + Jiná víla podobná Lídě (J. Kvapil: Sirotek), Prokop (J. K. Tyl: Paličova dcera), Janik (J. Richepin: Flibustýř) – 1906; Mirandolina (C. Goldoni: Mirandolina), Nuri (A. Guimerà: V nížině), Hraběnka Basildonová (O. Wilde: Ideální manžel) – 1907; Lenorka (K. Horký: Vodopád Giessbach), Karla (A. Jirásek: Samota), Růžena (V. Štech: Třetí zvonění), Bianca (W. Shakespeare: Othello) – 1908; Klára (G. J. Wied: Její Milost stará paní), Kitty (W. S. Maugham: Královská Výsost), Julie (P. Gavault: Čokoládová princezna), Hesia (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Cigánka (J. Mahen: Janošík), Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1910; Maša (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola) – 1911; Bába (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů) – 1912; Márinka (K. Mašek: Ženy, které potkáváme), Zulika (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – 1913; Strouhalka (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1914; Audrey (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Diego (J. Hilbert: Kolumbus), Kyralová (F. A. Šubert: Jan Výrava) – 1915; Terezka (L. Stroupežnický: Naši furianti), Tetka Evina (G. Preissová: Gazdina roba), Rosa (V. Dyk: Revoluční trilogie) – 1917; Baba (J. Mahen: Mrtvé moře), Růža (G. Preissová: Dvě ukolébavky) – 1918; Sestra Brigita (J. Bartoš: Primo vere) – 1919; Cikánka (K. Čapek: Loupežník) – 1920; Sulla (K. Čapek: R. U. R.), Naivka (H.-R. Lenormand: Tournée) – 1921; Lady Orreyedová (A. W. Pinero: Druhá paní) – 1922; Mme Kochanovská (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – 1923; Klára (E. Labiche: Slaměný klobouk) – 1924.

Prameny

AMP: Soupis pražských domovských příslušníků (Karel Červený, * 1858); VO O12, matrika oddaných fary u sv. Vojtěcha 1875–1885 (2. 5. 1881 sňatek rodičů).

NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 94, č. 476 (Adolf Dostal).

Literatura

nesign., Plzeňské listy 4. 3. 1899 [Aninka, Čarostřelec]; V. H., Národní listy 11. 8. 1900 [Renáta, Ustupte ženám!]; š. [J. Kuffner], Národní listy 4. 6. 1901 [Matylda, Vyzvání k tanci]; q. [J. Borecký], Národní listy 1. 9. 1901 [Corina, Mamzelle Nitouche]; H.: Manželství spisovatelů a umělců, Český svět 2, 1905/06, č. 12, s. 9; H.: A. Č. Dostalová, Divadlo 7, 1908/09, s. 14; K. Kamínek, Divadlo 12, 1913/14, s. 8 [Kateřina, Zkrocení zlé ženy]; J. Krecar: Sňaté masky, Praha 1917, s. 86–87; F. Šorm: Umělecký profil hereček ND, Praha 1924, s. 14; K. Engelmüller: Památce A. Č., Divadlo a hudba 28, 1941/42, s. 57–58.
NDp, ODS