Lampion
nahoru...
Vzniklo z kladenské amatérské scény jako pobočka pražského ÚLD několik měsíců po rozhodnutí DDR o vytvoření sítě profesionálních loutkových divadel. Pod vedením L. Míčánka zahájilo 8. 1. 1950 v sále YMCA pohádkovými hříčkami K. Horáka Tonda čaruje a Z. Podhůrského Zlatý motýl. Od 1951 se stalo součástí MD na Kladně a přesídlilo do sálu na náměstí Revoluce. Podobně jako u jiných poboček ÚLD (např. liberecké, českobudějovické) nebyla profesionalizace amatérského souboru zaštítěna předchozími uměleckými výsledky, ani zajištěna technicky a provozně. První léta činnosti byla poznamenána pomalým získáváním zkušeností, ztíženým nevyhovujícími podmínkami. Repertoár tvořily nenáročné hříčky českých a sovětských autorů (Tittelbachová: Jak dědeček zasadil řepu; Polivanovová: Veselá medvíďata – 1950; Svatoň: Jak Nesvárovští porazili draka, 1951; Dolina: Švec a kalif, 1952 ad.), které odpovídaly možnostem souboru a byly vhodné pro zájezdy. Ani inscenace Drimlova Bacilínka a Malíkova Míčka Flíčka, které úroveň ostatních přesahovaly a navazovaly na předválečné režijní experimenty, neznamenaly pro soubor výraznější impulz. Nejnáročnější hra prvních sezon, Velký Ivan S. Preobraženského a S. Obrazcova, uvedená pro dospělé ve spolupráci s členy činohry, ukázala vážné nedostatky souboru. 1952 se jeho vedoucím stal M. Homola, režírovali loutkoherec J. Volf a činoherní režisér V. Charvát. 1953 inscenoval Kvapilovu Princeznu Pampelišku ředitel MD na Kladně Z. J. Vyskočil, který svou divadelní dráhu začínal ve 30. letech právě v loutkovém divadle. Do čela souboru jmenoval J. Vavříka-Rýze, dlouholetého spolupracovníka J. Skupy. Vavřík-Rýz nastudoval několik starších her (Malík: Pohádka o babce Tichošlapce; Skupa, Wenig: Venoušek se učí čarovat – 1953; Posvícení v Hudlicích, 1954), uplatnil se i jako výtvarník a technolog, ale přínosem se staly až jeho loutkové estrády, v nichž se osvědčil jako všestranný sólista se smyslem pro hlasovou a výtvarnou stylizaci.
Za vedení V. Charváta, který 1957 přišel z činohry, se zkvalitnilo loutkoherectví (M. Langerová, M. Schartová, J. Vinš, J. Volf) a celková úroveň práce souboru. Dramaturgie soustavně spolupracovala s filmovým scénaristou M. Pavlíkem, jehož filmem ovlivněné hry, kritikou označované jako literární a nedramatické (Čtyřlístek pohádek, 1956; Čtyři zrnka rýže, r: M. Schartová, 1959; Principál Bim, r: V. Charvát, 1960; Šibal Zavřiočko, r: M. Schartová, 1961), stimulovaly nový způsob jevištního ztvárnění. Tyto inscenace ovlivnily české loutkářství především tím, že vyvolaly teoretické úvahy o vztahu textu a inscenace i o moderní loutkové hře.
1960 se uskutečnilo dlouho požadované osamostatnění souboru. Podstatné zlepšení provozních podmínek a příchod několika absolventů loutkářské katedry DAMU (M. Tůmová, P. Matásek, J. Vyšohlíd) konsolidovaly soubor. Stále výrazněji se režijně uplatňovala M. Schartová, jejíž invence a schopnosti loutkoherců se setkávaly především v komorních hrách pro nejmenší děti (J. Čapek, Kaliba: O pejskovi a kočičce, 1962; Urban: Bleděmodrý Petr, 1965). Oživené dramaturgické hledačství přineslo 1966 Werichovu a Pehrovu Princeznu Koloběžku (r: M. Schartová, v: P. Matásek) a Princeznu Čárypíše M. Záhorové-Němcové (r: V. Gromov, v: P. Matásek). V řadě komediálních inscenací dalších sezon narůstala vnější okázalost a tendence k efektům (Poláček: Podivuhodná dobrodružství Edudanta a Francimora, 1967; Lander: Zubejda, princezna solimánská, 1968). Množily se případy spíše módní než funkční koexistence živých herců a loutek (např. Werich, Charvát: Tři veteráni, 1969). Dynamické napětí loutky a herce mnohostranně využil hostující režisér K. Brožek v aktualizované interpretaci Maeterlinckovy symbolistní tragédie Smrt Tintagilova (s M. Schartovou v roli Ygraine, v: A. Tománek, 1969), která inspirovala další loutková divadla (Brno, Liberec), usilující v zjitřené posrpnové době o srozuměnou komunikaci s dospělými diváky. Začátkem 70. let po odchodu M. Schartové do libereckého Naivního divadla profil scény určovali režiséři J. Jaroš a K. Brožek. Z Jarošových inscenací zejm. jeho vlastních her (Prasátka se vlka nebojí, 1969; Touha po třech pomerančích, 1971) vynikly stylově čisté a emotivní Čarovné housle, ojedinělý pokus o loutkový balet (h: M. Pokorný, v: A. Tománek, 1970). Zmnožování výrazových prostředků v syntetizujících inscenacích K. Brožka posílilo tendence ke zdůraznění divadelnosti (Gogol: Střevíčky pro Oksanu, 1972; Pavlík: Paní Bída; Traven, Pavlík: Stvoření slunce, v: A. Tománek, ch: J. Pešek – 1973). 1. 11. 1974 se stal ředitelem zakládající člen divadla J. Volf. Po odchodu scénografa Tománka do plzeňského Divadla dětí 1976 byl šéfem výpravy Z. Bauer. Proměňující se loutkoherecký soubor měl v polovině 70. let ustálené jádro, které tvořili K. Etell, R. Fuchs, M. Polák, B. Pokorný, B. Posekaná, K. Reinerová, M. Strnadová a J. Vinš. Po odchodu K. Brožka (1973) se za absence kmenového režiséra stala jednotícím činitelem dramaturgie (od 1973 V. Dytrichová). Stvrdila odklon od klasických pohádek k moderní dětské literatuře (Vančura, Makonj: Kubula a Kuba Kubikula; Nosev, Makonj: Neználek a Všeználek; Baum, Středa: Čaroděj ze země Oz; Nezval, Středa: Anička Skřítek a Slaměný Hubert). Nicméně musela hledat kompromis mezi svými záměry a záměry mnoha hostujících režisérů (K. Makonj, Z. Miczko, P. Polák, M. Schartová, J. Středa, P. Vašíček, M. Vildman). Jejich odlišný styl a umělecké představy kladly vysoké nároky na adaptabilitu souboru. Od začátku 80. let vzrůstal počet inscenací hraných v mateřských školách (Pechová: Co se stalo na borůvkové pasece; Čukovskij: Motanice – 1980; Provazníková, Husák: Na princezny, na ženichy, 1983), v nichž se prosazovali mladší členové souboru (např. V. Kleplová, W. Ritterová, T. Zemanová) schopní improvizovat a navazovat s dětmi bezprostřední kontakt. Tuto linii podpořil z libereckého Naivního divadla přišedší režisér P. Polák (1984–86 též uměl. šéf) mateřinkovými inscenacemi, na nichž se často podílel liberecký scénograf P. Kalfus (Polák: Červená Karkulka; Augusta, Polák: Dlouhý, Široký a Bystrozraký ad.). Druhou repertoárovou větev pro starší děti charakterizovaly inscenace K. Brožka, metaforikou a neotřelou symbolikou umocňující myšlenkové sdělení (Świrszczyńská: Děvčátko z rýžových polí, 1983; Němcová, Brožek: Slovenské pohádky; Brožek: Slovo o pluku Igorově). Snaha o těsnější sepětí s městem a krajem přinesla Bakalářskou historii E. Hanžlíkové (1986) a Polákovu hru Byli kdysi permoníci (1989).
1990 se ředitelem divadla stal K. Brožek a 1993 šéfem výpravy A. Tománek. Omlazený soubor doplnili J. Davídek a M. Slepička, zkušení loutkoherci z bývalého ÚLD. Uváděním vlastních dramatizací a úprav (Škola hrou J. A. Komenského, Česká mše vánoční J. J. Ryby – 1992; Tragická historie o doktoru Faustovi Ch. Marlowa, 1996) Brožek plynule navázal na svou dosavadní tvorbu. Inscenací hry J. Čermákové Jablka mládí (1991) na motivy romských pohádek se vyslovil k problému etnické tolerance. V druhé polovině 90. let vedle dramaturgicky podnětných inscenací pro dospělé (od 1996 dramaturgyní N. Malíková) týmu Brožek-Tománek (Gay: Žebrácká opera, 1996; Bachova básnická poéma Jonathan Livingston Racek, 1997) v repertoáru pro děti upoutalo nápadité nastudování Začarovaného vola J. Synkové (r: M. Schartová j.h., 1996) a Medvídka Pú A. Milneho (r: K. Brožek, 1999).
Literatura
J. Dvořák: Kladenské divadlo na nové cestě, Čs. loutkář 6, 1956, s. 133; Almanach loutkového divadla na Kladně, Kladno 1960; M. Marková: 10 let kladenské scény, Čs. loutkář 10, 1960, s. 229; K. Makonj: 20 let divadla na Kladně, Čs. loutkář 19, 1969, s. 236 + Brožkův Maeterlinck, Divadlo 20, 1969, duben, s. 76; Z. Bezděk: Kladenské Čarovné housle, Čs. loutkář 20, 1970, s. 230; jip: Traven – Pavlík – Brožek, Čs. loutkář 23, 1973, č. 7, s. 8; lam: Čtvrtstoletí kladenských, Čs. loutkář 25, 1975, s. 30; E. Hanžlíková: 30 let Středočeského loutkového divadla na Kladně, Čs. loutkář 30, 1980, s. 51 + Debuty, Čs. loutkář 31, 1981, s. 155; hp: Experiment, tamtéž, s. 101; J. Volf: Specifika Středočeského loutkového divadla v Kladně a ve Středočeském kraji, rkp. b. d., DÚk; S. Marešová: Divadlo v proměně, in: SLD Kladno 80–84, Kladno 1984, s. 10 + Bauer na Kladně, Čs. loutkář 40, 1990, s. 19; V. Dytrichová, J. Volf: 40 let Středočeského loutkového divadla, Kladno 1989; M. Schartová: Jevištní symbióza loutky a herce – ověřování hypotéz, Loutkář 44, 1994, s. 76; alm. Divadlo Lampion 50, Kladno [1999].
Významné události
- 1949: vznik (založení), Kladno
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 232—234
Autor: Alice Dubská
