Valentová, Meda
nahoru...
Populární subreta v operetních a revuálních produkcích Varieté a Arény na Smíchově ve 20. letech a exkluzivní představitelka konverzačního repertoáru Městského komorního divadla v první polovině 30. let.
Křtěná Marie. Otec Karel byl vysokým státním úředníkem, matka Miloslava zůstávala v domácnosti. Divadelní kariéru V. zahájila 1917 jako elévka Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater) v Praze pod jménem Meda Walenta, souběžně se školila ve zpěvu u hudební pedagožky B. Rosenkrancové. Po doporučení spolužačky, německé subrety Elsy Lordové, věnovat se operetě odjela do Vídně zdokonalit se ve zpěvu, po návratu studovala herectví u M. Hübnerové a hru na klavír u J. Heřmana. Od 1918 hostovala na německých scénách v Žatci (Theater in Saaz), Liberci (Stadttheater Reichenberg) a v berlínském Metropol-Theater. 1921 byla od srpna do října v angažmá v kabaretu Červené sedmy (pod jménem Meda Andresová), v prosinci nastoupila do Českého divadla v Olomouci, kde hrála do konce sezony 1922/23. 1923/24 byla členkou operetního souboru Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě, ve kterém příležitostně působila i v následující sezoně. Od října 1924 účinkovala v karlínském Varieté, umělecky vedeném K. Hašlerem, a v červenci 1925 přešla do Arény na Smíchově, řízené A. Fenclem. Téhož roku debutovala ve filmu (Jedenácté přikázání). V listopadu 1926 se vrátila do Varieté a 1928 byla znovu angažována v Aréně na Smíchově, ve které setrvala do 1930, kdy se na popud ředitele F. Fuksy stala stálým exkluzivním hostem Městských divadel pražských, zejména na scéně Komorního divadla. 1935 nový ředitel B. Jahn pozměnil koncepci scény – došlo k odklonu od komerčního repertoáru, který byl doménou V. – i podmínky hereččina hostování v Městských divadlech (byl jí omezen počet zaručených hlavních rolí v sezoně). Byla odmítnuta její žádost o angažmá a možnosti dalšího hostování byly nejisté, 1936 proto V. z divadla odešla. 1937 hostovala v Divadle V. Buriana a 1939 v zájezdové inscenaci bývalých členů Slovenského národního divadla Dva tucty rudých růží. Po Jahnově odchodu z funkce ředitele se 1940 na scény Městských divadel vrátila; stala se členkou souboru a působila zde až do všeobecného uzavření českých divadel v září 1944. 1940–55 pravidelně hrála ve filmu. Po konci války účinkovala 1945/46 v Divadle v Karlíně, 1946–48 v Divadle V + W a od sezony 1948/49 v Divadle filmového studia. Po připojení karlínského divadla k tomuto divadlu počátkem sezony 1950/51 hrála na obou scénách. 1952/53 nastoupila do Divadla na Fidlovačce v Nuslích, kde setrvala do konce divadelní kariéry (1959). Ve druhé polovině 50. let také vystupovala v zájezdových inscenacích (Ona a její muž, Babička je formát) a v příležitostných pódiových produkcích estrádního typu. Herecké působení završila 1971 účinkováním ve filmu Dívka na koštěti.
Třikrát se provdala: za divadelního ředitele Vladimíra (Mirko) Andrese, ředitele Pražských ledáren Karla Černého a Miloslava Václavíka; manželství zůstala bezdětná.
V. byla herečkou, která v první etapě kariéry suverénně ovládla obor subrety a později se na poli hudebního i činoherního divadla stejně přesvědčivě přehrála do úloh komických starých. Oblá, souměrná a hladká tvář, zvlněné, krátce střižené vlasy, hluboké oči a plnokrevná postava jí propůjčovaly prostý, neokázalý půvab, který dokázala znásobit bedlivou péčí o svůj zevnějšek a osobní prezentaci. Náležela mezi elegantní, vkusu dbalé ženy. Pro obor subrety ji disponovaly temperament, pohotovost, smysl pro komiku, sopránové posazení hlasu a všestranné herecké (pěvecké, taneční i činoherní) nadání, stejně jako umění ženské rafinovanosti a koketérie. Díky přirozené noblese a citu pro jemný společenský humor našla později plné uplatnění v dobovém konverzačním repertoáru.
Po učednických letech na německojazyčných scénách dosáhla prvních výraznějších úspěchů v angažmá v olomouckém a ostravském divadle, kde si vedle převažujících operetních úloh v oblíbených kusech L. Falla (titulní role, Madame Pompadour), E. Kálmána (titulní role, Hraběnka Marica) či O. Nedbala (Helena, Polská krev) zahrála též role operní (Esmeralda, B. Smetana: Prodaná nevěsta; Papagena, W. A. Mozart: Kouzelná flétna) a činoherní (Kristinka, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění). Do Prahy se vrátila v polovině 20. let již jako známá osobnost, využívaná nezřídka jako hlavní divácký magnet představení. Ve Varieté a Aréně na Smíchově se stala populární v revuálních programech sestavovaných z různorodých čísel (Ach jé – ta je!, To svět neviděl, Pražáci, co je to?), kdy kritika vyzdvihovala její technickou vybavenost a perfekci, schopnost uplatnit půvab, udržet kontakt s publikem, nepřekročit hranice vkusu a (pokud to role dovolily) též drobně charakterizovat ztvárňované postavy. Po odeznění boomu revue uspěla i v produkcích, inovujících žánr operety do podoby revuálních operet, ve kterých měla příležitost předvést celistvější figury a vtisknout jim určitější charakter (Paní Hopperová, G. Friml: Kátinka; titulní role, V. Youmans: Ne, ne, Nanette!; Hanna Glawari, F. Lehár, úpr. R. Mařík: Veselá vdova). Její herecký typ dobře vystihuje úloha koketní operetní subrety Mici Angory, chytře svádějící odměřeného hlavního hrdinu (V. Burian) v ojedinělém filmovém vystoupení V. v té době, ve snímku To neznáte Hadimršku (1931).
Hereččin přechod do Městských divadel byl postaven na pragmatických základech: V. měla být diváckým lákadlem nově otevřené pobočné scény, Komorního divadla, která obdobně koncipovanou dramaturgií chtěla konkurovat druhé scéně Národního divadla, Stavovskému divadlu. V. vystupovala převážně v nenáročném konverzačním repertoáru, hrála coby hlavní představitelka rozličné role rozverných mladých žen, jež podávala s hravou elegancí a živým sexappealem. Kritika jí zprvu vytýkala projev zatížený operetními manýrami, V. však záhy nalezla výrazové prostředky adekvátní činoherním rolím, které následně precizovala do vyhraněného hereckého typu. Byla srovnávána s A. Sedláčkovou, po které v Městských divadlech pražských převzala exkluzivní pozici herecké star (včetně pro V. nejhodnotnější tamní role, Lízy Doolittlové v Shawově Pygmalionu), její projev byl však jednotvárnější, povrchnější a méně charismatický. Typově blízká byla R. Šlemrové, vůdčí herečce Městských divadel, s níž také hrávala; herectví V. bylo ale méně výrazově vytříbené a intelektuálně jiskřivé.
Průběh hostování a pozice V. v Městských divadlech do značné míry korelovaly s vývojem tohoto divadla pod uměleckým vedením J. Bora, jeho úpadkem a hledáním řešení krize. Záhy po příchodu byla obsazována i v inscenacích, které snižovaly uměleckou úroveň repertoáru: v romantickém historicko-komediálním dramatu V. Sardoua a É. Moreaua Madame Sans-Gêne (titulní role řízné markytánky Kateřiny Hübscherové), v operetách, navrátivších se z ekonomických důvodů v letních měsících na program hlavní, vinohradské scény (Helena, O. Nedbal: Polská krev; Lidka, R. Strauss: Netopýr; Mimi van der Loo, L. Fall: Rozvedená paní), vaudevillu G. Feydeaua Dáma od Maxima (Môme Crevette) či v problematické úpravě Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (Blažena). Profesionálně odvedenými výkony většinou dokázala dostát požadavkům těchto rolí, vedly však k pouhému exploatování jejích hereckých schopností, podporovaly tíhnutí k sebepředvádění a neumožňovaly další herecký růst. Charakterově složitější role ztvárňovala V. jen zřídka (travička Ellen Starová, F. de Croisset: Byla jednou jedna...; zhýčkaná diva Irina, O. Hill: Tři záhadní vojáci; dvojrole Marie a Antoinetta, A. Birabeau: Žena tělem posedlá), kvůli silné konkurenci v ženské části souboru (R. Šlemrová, M. Pačová, M. Májová či H. Friedová) nedostávala úlohy mimo svůj obor – jedinou výjimkou byla resolutní matka Dujarrierová v Berrových a Verneuilových Světelných fontánách.
Po období 1937–39, kdy vystupovala jen příležitostně a do značné míry těžila ze svého dosavadního hvězdného statusu (role po boku V. Buriana v inscenacích jeho divadla Manželství po kapkách a Pučalka, člověk naměkko, hlavní úloha Mariany Verani v komorní zájezdové inscenaci Dva tucty rudých růží), se V. do Městských divadel vrátila, nabyla pozici řadové členky souboru a až na výjimky (ústřední role světačky Antonie Feretti v de Stefanově Muži jsou nevděční) hrála vedlejší úlohy, které odpovídaly jejímu věku: ponejvíce elegantní, klevetivé dámy s ostrým a jízlivým jazykem (Rosálie Kostíková, K. Krpata: Mistr ostrého meče; Elfrída Florová-Robertsonová, A. A. Zinn: Sedmá nejlepší; Paní generálová, M. Rössner: Modrý démant). Stejnou hereckou polohu – v postavách manželek hlavních hrdinů, tetiček či babiček, držících pevnou společenskou fazonu (zejména prostřednictvím vytříbeného jazykového projevu a distingovaného vystupování) – V. v téže době uplatnila i ve filmu; po 1948 u tohoto typu zůstala, pouze ho přizpůsobila dobovým požadavkům, kdy se více přiblížila ženám (manželkám a matkám) z lidu.
V závěrečné etapě kariéry, po 1945, se V. vyjma angažmá v Divadle V + W vrátila k operetnímu žánru a výraznější herecké příležitosti dostala v Divadle v Karlíně (znovu titulní role v Madame Sans-Gêne) a v Divadle filmového studia, kde hrála spíše v klasickém repertoáru nežli v soudobých hrách (titulní role v inscenacích J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku a G. Zapolska: Morálka paní Dulské).
Role
Prameny
AMP: Sbírka matrik, SM N27, matrika narozených u Kostela sv. Václava 1896–1898 (online, cit. 24. 9. 2020, URL: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=78744DF37E0448E38D57BC6679EFD4EF&scan=486#scan486).
NA: Policejní ředitelství, konskripce 1850–1914, karton 673, obraz 580 (online, cit. 24. 9. 2020, URL: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=673&folium=580); fond Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941–1950, karton 11940, sign. V 101/9.
Literatura
a. st., Deutsches Zeitung Bohemia 16. 4. 1917, druhé polední vydání [ref. Der Bettelstudent]; K. M., Reichenberger Zeitung 19. 3. 1919 [ref. Eva];Str, Našinec 7. 12. 1921 [ref. Stambulská růže];Efes., tamtéž 14. 1. 1922 [ref. Hrabě Luxemburg, České divadlo v Olomouci];nesign.: Národní divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, Duch času 15. 8. 1923 [angažmá M. V. v Národním divadle moravskoslezském];nesign., Samostatnost 6, 1924, č. 8, s. 2 [ref. Co se stalo Dorině];-pk-, Venkov 26. 10. 1924 [ref. Carevna Kateřina];-Ta.-, Národní listy 22. 12. 1924 [ref. Co máme rádi]; K. Vaněk, Rudé právo 14. 7. 1925, večerník [ref. Ach jé – ta je!]; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 10. 7. 1926 [ref. Ze všech nejkrásnější];V. P., Venkov 16. 5. 1928 [ref. Něco pro Vás] ● ref. Kátinka: jp., Národní listy 4. 9. 1928; Dr. J. B., Národní politika 8. 9. 1928, odpolední vydání ● -c-, Národní politika 20. 12. 1928, odpolední vydání [ref. Ne, ne, Nanette!] ● ref. Veselá vdova: Bed. Pch. [J. Pachmayer], Večer 4. 3. 1929; Jt., Národní listy 5. 3. 1929; -c-, Národní politika 9. 3. 1929, odpolední vydání ● ref. Pět na jednu je moc…!: Jt., Národní listy 4. 6. 1929; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 11. 6. 1929 ● Jt., Národní listy 5. 9. 1929 [ref. Cudná Zuzana]; -c-, Národní politika 27. 11. 1929 [ref. Chlapec pro všecko] ● ref. Růže z Floridy: Jt., Národní listy 15. 12. 1929; DR. Jar. B., Národní politika 20. 12. 1929, odpolední vydání ● ref. Něco pro pana ministra: Jt., Národní listy 16. 12. 1930; B. P. [J. Pachmayer], Večer 17. 2. 1930; -c-, Národní politika 18. 2. 1930, odpolední vydání ● Jt., Národní listy 7. 4. 1930 [ref. Podvádím tě jen z lásky]; K. Engelmüller, Národní politika 19. 6. 1930 [ref. Dobrodružství paní Ireny]; -ej-: Premiéra v Komorním divadle, Právo lidu 19. 8. 1930 [angažmá M. V. v Městských divadlech pražských] ● ref. Zamilovaná Američanka: Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 21. 9.1930; MilNý [M. Novotný], Národní listy 23. 9. 1930 ● Bed. Pch. [J. Pachmayer], Večer 10. 11. 1930 [ref. Paní presidentová]; M. Novotný, Národní listy 16. 12. 1930 [ref. Láska na venkově] ● ref. Dobrá víla: K. Engelmüller, Národní politika 27. 1. 1931; M. Rutte, Národní listy 28. 1. 1931 ● ref. Pygmalion: Bd. Pch. [J. Pachmayer], Večer 2. 5. 1931; Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 3. 5. 1931; -ll-, Národní listy 3. 5. 1931; Paulík [J. J. Paulík], Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 419 ● ref. Dáma za volantem: Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 6. 10. 1931; -ll-, Národní listy 6. 10. 1931; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 6. 10. 1931 ● -ll-, Národní listy 3. 5. 1931 [ref. Milovat je nemoderní] ● ref. Madame Sans-Gêne: Bed. Pch. [J. Pachmayer], Večer 16. 11. 1931; j. w., Venkov 16. 11. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 17. 11. 1931; Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 18. 11. 1931 ● ref. Intimní život: kd. [E. Konrád], Národní osvobození 8. 12. 1931; H. Jelínek, Lumír 58, 1931/32, s. 178 ● J. Götzová: Profily českých herců, Praha [1931], s. 70, 130 ● ref. Škaredá holka: M. Rutte, Národní listy 20. 2. 1932; K. Engelmüller, Národní politika 20. 2. 1932 ● ref. Jedna a jedna je jedna: V. K. Müller, Národní listy 13. 3. 1932; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 13. 3. 1932 ● kd. [E. Konrád], Národní osvobození 8. 4. 1932 [ref. Ruleta]; V. K. Müller, Národní listy 3. 5. 1932 [ref. Jitřní dar] ● ref. Cesta za štěstím: V. K. Müller, Národní listy 18. 6. 1932; j. W., Venkov 19. 6. 1932 ● ref. Polská krev: J. U., Národní listy 22. 9. 1932; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 22. 9. 1932 ● ref. Byla jednou jedna...: kd. [E. Konrád], Národní osvobození 28. 10. 1932; K. Engelmüller, Národní politika 28. 10. 1932 ● If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 22. 11. 1932 [ref. Opičí kůže]; E. Konrád: Hledá se nový sloh, in M. Rutte – J. Kodíček (eds.): Nové české divadlo 1930–1932, Praha 1932, s. 40, 47, 101; M. Rutte, Národní listy 11. 2. 1933 [ref. Oženil jsem se s andělem]; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 11. 3. 1933 [ref. Tanečnice Barberina]; M. Rutte, Národní listy 7. 4. 1933 [ref. Slavná žena] ● ref. Dáma na titulní stránce: M. Rutte, Národní listy 29. 9. 1933; J. H. [J. Hilbert], Venkov 29. 9. 1933 ● M. Rutte, Národní listy 21. 10. 1933 [ref. Láska mezi umělci]; V. K. Müller, tamtéž 14. 11. 1933 [ref. Pozor na dopisy!]; M. Rutte, tamtéž 3. 12. 1933 [ref. Zuzana hraje vabank]; Bed. Pch. [J. Pachmayer], Večer 10. 2. 1934 [ref. Nemehlo] ● ref. Tři záhadní vojáci: V. K. Müller, Národní listy 27. 2. 1934; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 27. 2. 1934 ● K. Engelmüller, Národní politika 14. 4. 1934 [ref. Velkokněžna a číšník] + 16. 10. 1934 [ref. Mnoho povyku pro nic] ● ref. Žena tělem posedlá: K. Engelmüller, Národní politika 2. 11. 1934; V. Červinka, Zvon 35, 1934/35, s. 211 ● V. K. Müller, Národní listy 3. 1. 1935 [ref. Můstek lásky] ● ref. Škola pro manžely: M. Rutte, Národní listy 16. 2. 1935; K. Engelmüller, Národní politika 16. 2. 1935 ● H. Jelínek, Lumír 61, 1934/35, s. 286 [ref. Antoinettu neošidíš!] ● ref. Žena, která ví, co chce: -kov.-, Večer 3. 9. 1935; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 3. 9. 1935 ● jr [V. H. Jarka], Národní listy 24. 11. 1935 [ref. Veliká Kateřina] ● ref. Světelné fontány: kd. [E. Konrád], Národní osvobození 24. 12. 1935; K. Engelmüller, Národní politika 24. 12. 1935 ● jr. [V. H. Jarka], Národní listy 8. 4. 1936 [ref. Osobní kouzlo] ● ref. Ať žije král!: m. n. [M. Novotný], Lidové noviny 14. 5. 1936; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 14. 5. 1936; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 15. 5. 1936 ● -st-: M. V. odchází od Městského divadla, Národní listy 13. 9. 1936; rp: K odchodu pí. M. V. z městských scén, tamtéž 16. 9. 1936; jr. [V. H. Jarka]: V šatně číslo 17. M. V. – znovuzrozená k divadelním výbojům, tamtéž 24. 2. 1937, večerník ● ref. Manželství po kapkách: jr. [V. H. Jarka], Národní listy 28. 2. 1937; -kov- [K. Koval], Venkov 28. 2. 1937; m. n. [M. Novotný], Lidové noviny 2. 3. 1937 ● ref. Dva tucty rudých růží: kd [E. Konrád], Lidové noviny 22. 3. 1939; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 22. 3. 1939 ● nesign.: F. Kreuzmann, jak bylo již…, Národní listy 25. 4. 1940 [angažmá M. V. v Městských divadlech pražských] ● ref. Liliom: kd [E. Konrád] Lidové noviny 9. 6. 1940; V. H. Jarka, Národní listy 12. 6. 1940; A. M. Brousil, Venkov 12. 6. 1940 ● ref. Vzbouření v ústavu šlechtičen: M. Rutte, Národní listy 7. 12. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 8. 12. 1940 ● B. Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Praha 1940, s. 6–7, 10, 15; R. Vacková: České herečky v současnosti, in B. Veselá (ed.): Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 176–177; O. K.: Příběh M. V. Dočkala se, Kinorevue 7, 1940/41, s. 454–455; B [E. Bass], Lidové noviny 8. 3. 1941 [ref. Sedmá nejlepší]; K. Koval, Venkov 1. 6. 1941 [ref. Muži nejsou nevděční]; B [E. Bass], Lidové noviny 28. 6. 1941 [ref. Modrý démant] + 11. 12. 1941 [ref. Známá melodie]; AMB [A. M. Brousil], Venkov 19. 4. 1942 [ref. Kateřina]; Dr. V. Hloch, tamtéž 19. 12. 1942 [ref. Mořský koník] ● ref. Životní dílo: J. K., Lidové noviny 19. 10. 1943; Hloch [V. Hloch], Venkov 21. 10. 1943 ● ref. Madame Sans-Géne: -eš-, Národní osvobození 5. 3. 1946; věk, Rudé právo 5. 3. 1946 ● KFK, Svobodné slovo 5. 9. 1946 [ref. Přišel na večeři]; H. Budínová, Kulturní politika 4, 1949, č. 15, s. 7 [ref. Mladá garda] ● ref. Paní Marjánka, matka pluku: be, Lidová demokracie 21. 10. 1949; jmk., Svobodné slovo 21. 10. 1949 ● bs., Lidová demokracie 21. 11. 1950 [ref. Morálka paní Dulské]; L. V. [L. Vaňková], Divadlo 5, 1954, s. 167–168 [ref. Tichý dům]; J. Červený: Červená sedma, Praha 1959, s. 263–264; J. Kohout: Hop sem, hop tam, Curych 1977, s. 48, 50, 68–70 (vydání z r. 1991); DČD IV; J. Tvrzník: Jahody a trnky. Večer s herečkou M. Rosůlkovou, Praha 1994, s. 98; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948, Praha 2002, s. 171, 174, 185, 189, 210, 245, 270, 293; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, s. 263, 524; M. Graclík: Hvězdy stříbrného plátna, Praha 2014, s. [85]–90.
ČHS, EDS, Fikejz–Film III, Film I–V, Filmové profily II, MDP 50, SND 1920–2010, Teichman, VD, VD 90, VD 100
Životní události
- 24. 5. 1898: narození, Praha (CZ)
- 12. 12. 1973: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2021
Autor: Martin J. Švejda
