Valentová, Meda: Porovnání verzí

Verze z 10. 2. 2021, 12:53

Křtěná Marie. Otec Karel byl vysokým státním úředníkem, matka Miloslava zůstávala v domácnosti. Divadelní kariéru V. zahájila 1917 jako elévka Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater) v Praze pod jménem Meda Walenta, souběžně se školila ve zpěvu u hudební pedagožky B. Rosenkrancové. Po doporučení spolužačky, německé subrety Elsy Lordové, věnovat se operetě odjela do Vídně zdokonalit se ve zpěvu, po návratu studovala herectví u M. Hübnerové a hru na klavír u J. Heřmana. Od 1918 hostovala na německých scénách v Žatci (Theater in Saaz), Liberci (Stadttheater Reichenberg) a v berlínském Metropol-Theater. 1921 byla od srpna do října v angažmá v kabaretu Červené sedmy (pod jménem Meda Andresová), v prosinci nastoupila do Českého divadla v Olomouci, kde hrála do konce sezony 1922/23. 1923/24 byla členkou operetního souboru Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě, ve kterém příležitostně působila i v následující sezoně. Od října 1924 účinkovala v karlínském Varieté, umělecky vedeném K. Hašlerem, a v červenci 1925 přešla do Arény na Smíchově, řízené A. Fenclem. Téhož roku debutovala ve filmu (Jedenácté přikázání). V listopadu 1926 se vrátila do Varieté a 1928 byla znovu angažována v Aréně na Smíchově, ve které setrvala do 1930, kdy se na popud ředitele F. Fuksy stala stálým exkluzivním hostem Městských divadel pražských, zejména na scéně Komorního divadla. 1935 nový ředitel B. Jahn pozměnil koncepci scény – došlo k odklonu od komerčního repertoáru, který byl doménou V. – i podmínky hereččina hostování v Městských divadlech (byl jí omezen počet zaručených hlavních rolí v sezoně). Byla odmítnuta její žádost o angažmá a možnosti dalšího hostování byly nejisté, 1936 proto V. z divadla odešla. 1937 hostovala v Divadle V. Buriana a 1939 v zájezdové inscenaci bývalých členů Slovenského národního divadla Dva tucty rudých růží. Po Jahnově odchodu z funkce ředitele se 1940 na scény Městských divadel vrátila; stala se členkou souboru a působila zde až do všeobecného uzavření českých divadel v září 1944. 1940–55 pravidelně hrála ve filmu. Po konci války účinkovala 1945/46 v Divadle v Karlíně, 1946–48 v Divadle V + W a od sezony 1948/49 v Divadle filmového studia. Po připojení karlínského divadla k tomuto divadlu počátkem sezony 1950/51 hrála na obou scénách. 1952/53 nastoupila do Divadla na Fidlovačce v Nuslích, kde setrvala do konce divadelní kariéry (1959). Ve druhé polovině 50. let také vystupovala v zájezdových inscenacích (Ona a její muž, Babička je formát) a v příležitostných pódiových produkcích estrádního typu. Herecké působení završila 1971 účinkováním ve filmu Dívka na koštěti.

Třikrát se provdala: za divadelního ředitele Vladimíra (Mirko) Andrese, ředitele Pražských ledáren Karla Černého a Miloslava Václavíka; manželství zůstala bezdětná.

V. byla herečkou, která v první etapě kariéry suverénně ovládla obor subrety a později se na poli hudebního i činoherního divadla stejně přesvědčivě přehrála do úloh komických starých. Oblá, souměrná a hladká tvář, zvlněné, krátce střižené vlasy, hluboké oči a plnokrevná postava jí propůjčovaly prostý, neokázalý půvab, který dokázala znásobit bedlivou péčí o svůj zevnějšek a osobní prezentaci. Náležela mezi elegantní, vkusu dbalé ženy. Pro obor subrety ji disponovaly temperament, pohotovost, smysl pro komiku, sopránové posazení hlasu a všestranné herecké (pěvecké, taneční i činoherní) nadání, stejně jako umění ženské rafinovanosti a koketérie. Díky přirozené noblese a citu pro jemný společenský humor našla později plné uplatnění v dobovém konverzačním repertoáru.

Po učednických letech na německojazyčných scénách dosáhla prvních výraznějších úspěchů v angažmá v olomouckém a ostravském divadle, kde si vedle převažujících operetních úloh v oblíbených kusech L. Falla (titulní role, Madame Pompadour), E. Kálmána (titulní role, Hraběnka Marica) či O. Nedbala (Helena, Polská krev) zahrála též role operní (Esmeralda, B. Smetana: Prodaná nevěsta; Papagena, W. A. Mozart: Kouzelná flétna) a činoherní (Kristinka, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění). Do Prahy se vrátila v polovině 20. let již jako známá osobnost, využívaná nezřídka jako hlavní divácký magnet představení. Ve Varieté a Aréně na Smíchově se stala populární v revuálních programech sestavovaných z různorodých čísel (Ach jé – ta je!, To svět neviděl, Pražáci, co je to?), kdy kritika vyzdvihovala její technickou vybavenost a perfekci, schopnost uplatnit půvab, udržet kontakt s publikem, nepřekročit hranice vkusu a (pokud to role dovolily) též drobně charakterizovat ztvárňované postavy. Po odeznění boomu revue uspěla i v produkcích, inovujících žánr operety do podoby revuálních operet, ve kterých měla příležitost předvést celistvější figury a vtisknout jim určitější charakter (Paní Hopperová, G. Friml: Kátinka; titulní role, V. Youmans: Ne, ne, Nanette!; Hanna Glawari, F. Lehár, úpr. R. Mařík: Veselá vdova). Její herecký typ dobře vystihuje úloha koketní operetní subrety Mici Angory, chytře svádějící odměřeného hlavního hrdinu (V. Burian) v ojedinělém filmovém vystoupení V. v té době, ve snímku To neznáte Hadimršku (1931).

Hereččin přechod do Městských divadel byl postaven na pragmatických základech: V. měla být diváckým lákadlem nově otevřené pobočné scény, Komorního divadla, která obdobně koncipovanou dramaturgií chtěla konkurovat druhé scéně Národního divadla, Stavovskému divadlu. V. vystupovala převážně v nenáročném konverzačním repertoáru, hrála coby hlavní představitelka rozličné role rozverných mladých žen, jež podávala s hravou elegancí a živým sexappealem. Kritika jí zprvu vytýkala projev zatížený operetními manýrami, V. však záhy nalezla výrazové prostředky adekvátní činoherním rolím, které následně precizovala do vyhraněného hereckého typu. Byla srovnávána s A. Sedláčkovou, po které v Městských divadlech pražských převzala exkluzivní pozici herecké star (včetně pro V. nejhodnotnější tamní role, Lízy Doolittlové v Shawově Pygmalionu), její projev byl však jednotvárnější, povrchnější a méně charismatický. Typově blízká byla R. Šlemrové, vůdčí herečce Městských divadel, s níž také hrávala; herectví V. bylo ale méně výrazově vytříbené a intelektuálně jiskřivé.

Průběh hostování a pozice V. v Městských divadlech do značné míry korelovaly s vývojem tohoto divadla pod uměleckým vedením J. Bora, jeho úpadkem a hledáním řešení krize. Záhy po příchodu byla obsazována i v inscenacích, které snižovaly uměleckou úroveň repertoáru: v romantickém historicko-komediálním dramatu V. Sardoua a É. Moreaua Madame Sans-Gêne (titulní role řízné markytánky Kateřiny Hübscherové), v operetách, navrátivších se z ekonomických důvodů v letních měsících na program hlavní, vinohradské scény (Helena, O. Nedbal: Polská krev; Lidka, R. Strauss: Netopýr; Mimi van der Loo, L. Fall: Rozvedená paní), vaudevillu G. Feydeaua Dáma od Maxima (Môme Crevette) či v problematické úpravě Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (Blažena). Profesionálně odvedenými výkony většinou dokázala dostát požadavkům těchto rolí, vedly však k pouhému exploatování jejích hereckých schopností, podporovaly tíhnutí k sebepředvádění a neumožňovaly další herecký růst. Charakterově složitější role ztvárňovala V. jen zřídka (travička Ellen Starová, F. de Croisset: Byla jednou jedna...; zhýčkaná diva Irina, O. Hill: Tři záhadní vojáci; dvojrole Marie a Antoinetta, A. Birabeau: Žena tělem posedlá), kvůli silné konkurenci v ženské části souboru (R. Šlemrová, M. Pačová, M. Májová či H. Friedová) nedostávala úlohy mimo svůj obor – jedinou výjimkou byla resolutní matka Dujarrierová v Berrových a Verneuilových Světelných fontánách.

Po období 1937–39, kdy vystupovala jen příležitostně a do značné míry těžila ze svého dosavadního hvězdného statusu (role po boku V. Buriana v inscenacích jeho divadla Manželství po kapkách a Pučalka, člověk naměkko, hlavní úloha Mariany Verani v komorní zájezdové inscenaci Dva tucty rudých růží), se V. do Městských divadel vrátila, nabyla pozici řadové členky souboru a až na výjimky (ústřední role světačky Antonie Feretti v de Stefanově Muži jsou nevděční) hrála vedlejší úlohy, které odpovídaly jejímu věku: ponejvíce elegantní, klevetivé dámy s ostrým a jízlivým jazykem (Rosálie Kostíková, K. Krpata: Mistr ostrého meče; Elfrída Florová-Robertsonová, A. A. Zinn: Sedmá nejlepší; Paní generálová, M. Rössner: Modrý démant). Stejnou hereckou polohu – v postavách manželek hlavních hrdinů, tetiček či babiček, držících pevnou společenskou fazonu (zejména prostřednictvím vytříbeného jazykového projevu a distingovaného vystupování) – V. v téže době uplatnila i ve filmu; po 1948 u tohoto typu zůstala, pouze ho přizpůsobila dobovým požadavkům, kdy se více přiblížila ženám (manželkám a matkám) z lidu.

V závěrečné etapě kariéry, po 1945, se V. vyjma angažmá v Divadle V + W vrátila k operetnímu žánru a výraznější herecké příležitosti dostala v Divadle v Karlíně (znovu titulní role v Madame Sans-Gêne) a v Divadle filmového studia, kde hrála spíše v klasickém repertoáru nežli v soudobých hrách (titulní role v inscenacích J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku a G. Zapolska: Morálka paní Dulské).         

Role

Prameny

Literatura

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2021
Autor: Martin J. Švejda